RSS Facebook

Článek 

Městský architekt. Ano či ne?

20. 09. 2011 | autor: Filip Landa

Liberec, přeplněné knihkupectví U Fryče, přívětivá atmosféra a lidé připraveni ke vzájemnému naslouchání. Nejlepší podmínky pro veřejnou diskuzi nad úlohou městského architekta. Pozvání Mjölk architektů přijal sekretář České komory architektů Jiří Plos, teoretik a propagátor architektury Adam Gebrian a architekt města Jičín Radek Jiránek. Novinářské výstupy z celého setkání nejsou uspokojivé, a proto si dovolím je doplnit o několik důležitých postřehů.

V prvé řadě je nutné zmínit kvalitu a smysluplnost celé diskuze, na níž se velkou měrou podíleli sami pozvaní hosté. Proč se úroveň diskuze tak diametrálně odlišovala od právě probíhajících projednávání územního plánu Liberce s veřejností? Odpověď je jednoduchá. Téměř nikomu z přítomných nešlo o partikulární zájmy, místo toho se hledal společný cíl. Filozof Václav Umlauf rozlišuje lidi na ty, kteří usilují o společnou věc - res publicu. Druhou skupinu lidí vystihuje řecký výraz pro to, co je každému vlastní – tó ídion. Hérakleitos z Efezu říká v šestém století před Kristem, že bdící mají společný svět (koinón kósmon), ale neprobuzení se navracejí každý do svého (eís ídion). Lidé bez společného světa jsou tedy z filosofického hlediska idioti a ještě méně potěšující je, že jich je naprostá většina. Tito lidé se nedostatečně identifikují s prostředím, které nevlastní, a neumí se tudíž vztáhnout k celku, což kromě jiného ideově likviduje veřejný prostor. Na diskuzi o městském architektovi šlo dle mého pocitu naopak o hledání optimální vize, o společnou věc, o res publicu. Stejné je to s hledáním pravdy. Skvělou zprávou je, že lidé schopní podobného (samozřejmě nikdy nekončícího) hledání v Liberci ještě existují.

Problém českého územního plánování

Město má v legislativě zakotveno právo pořizovat útvar hlavního architekta. Proč ho však dnešní česká města téměř nevyužívají? Protože tuto roli nahradily různé odbory územního plánování. Většina městských úřadů a magistrátů si myslí, že víc není potřeba. Nikdo nedokázal úlohu městského architekta uspokojivě definovat.

Následná praxe ukazuje zrůdnost absence tolik důležitého elementu. Ostatně, nejvíce odstrašujícím příkladem může být Praha. Hlavní město pořídilo v roce 1999 územní plán, k němuž bylo vzneseno přes dvacet tisíc! připomínek a od jeho zavedení prošel de facto pěti tisíci změnami. Pokud v plánu probíhají takřka dvě změny denně, lze se snadno dovtípit, k čemu je potřeba gigantický a drahý aparát dvou set zaměstnanců Útvaru rozvoje hlavního města Prahy (ÚRM). K čemu takový plán je? A je to vůbec plán? Potřebujeme tento model územního plánování?

Špičkou ledovce byl pokus o výběrové řízení na ředitele ÚRM. Profesní požadavky na uchazeče se omezily na jakékoliv vysokoškolské vzdělání a na znalost stavebního zákona a zákona o hlavním městě Praze. Zadávací podmínky nepožadovaly ani žádnou praxi, ani dostatečné teoretické zkušenosti z plánování rozvoje měst, urbanismu a architektury. Zato se vyžadovala minimálně pětiletá praxe ve státní správě, což znamenalo vyloučení všech odborníků, dokonce i lidí ze stávajícího ÚRM. Pokud ani hlavní město Praha neví co se sebou, nemůžeme žádnou vizi chtít po Liberci.

Problematika urbanistické praxe u nás je však mnohem hlubší. Legislativní rámec je absolutně nekonstruktivní a logika pořizování územní dokumentace je postavena na hlavu. Obsáhlé novely stavebního zákona nepřinášejí žádná zlepšení, spíše celou situaci ještě zhoršují. Povinně zřízený územní plán je natolik rigidní záležitost, že je v důsledku naprosto zbytečný. Pokud redukujeme fyzické prostředí pouze na funkční schéma, nikdy nepostihneme jeho charakter, kvalitu a už vůbec ne identitu. Něco o tom věděl už před čtyřiceti lety Christian Norberg-Schulz, který viděl cestu z této slepé uličky ve fenomenologii každodenního prostředí člověka, když mluvil o geniu loci. U nás si jeho radu zřejmě nevzal nikdo k srdci a krize urbanismu se prohlubuje. Architekti dnes netvoří obraz města, pouze v roli plánovače vyhodnocují data ve vztahu ke statickým normativům, které nereflektují místní ani časové rozdíly.

Nedostatečnou flexibilitu vykazují i regulační plány. Ty se většinou ani nepořizují - nemá to cenu, jsou to vyhozené peníze. Plány jsou nečitelné, mnohdy se v nich nevyzná ani vystudovaný architekt. Nad plány všemocně bdí „dotčené orgány státní správy“.

Belgická inspirace

Jako velmi užitečná se během liberecké diskuze ukázala přítomnost urbanisty a profesora z belgického Gentu Jiřího Klokočky. V Belgii se před desetiletím rozhodli experimentovat a územní plán tak, jak jej známe my, zrušili. Místo něj nám byl na akademické půdě Fakulty umění a architektury představen tzv. plán prostorových struktur. Již název tohoto plánu hovoří o třídimenzionálním vnímání jednotlivých vrstev urbanistického celku, o struktuře. Je obecně čitelnější i čtivější a dokáže lépe interpretovat prostorovou konfiguraci městského a krajinného prostředí.

 

Měl by mít Liberec útvar hlavního architekta? A jak by měl vypadat? Vyjádřete svůj názor v diskuzi.

 

Dokáže v plné míře nahradit územní plán a v mnohém i plán regulační. Dotýká se více prostorové orientace a charakterové identifikace s prostředím. Například by se podle něj dalo snáze vyargumentovat přednesenou domněnku, že by se Liberec neměl orientovat na okolní krajinu, která se údajně města netýká, zato by se mělo začít od řeky Nisy. Názor Adama Gebriana, že Liberec nemá řeku, ale stoku, nemohl být ničím podepřen. A právě ve strukturálním plánu by snad šlo lépe ukázat prostorovou souvislost intravilánu Liberce s bezprostředním okolím Jizerských hor a Ještědského hřebene, která komplexitu města ovlivňuje zřetelněji a ve větším rozsahu než řeka Nisa. Ta má ve vztahu k celku charakter jednotlivosti. Urbánní struktura by naopak měla jednoznačně vytvářet interakci s krajinou na horizontu. Místo toho kvůli novým hmotám obchodních domů Plaza a Forum byly zakryty významné průhledy směrem k Ještědu na Šaldově náměstí, resp. v Pražské ulici. Žádný regulační plán to ve své plošnosti neumí ukázat.

Další výhodou Belgie se ukazuje zavedená funkce městského architekta, povinná pro každou obec. Belgický městský architekt je de facto vedoucí stavebního úřadu, na rozdíl od naši praxe je to uznávaná autora v oboru a je odvolatelná pouze ve chvíli, kdy se dopustí nějaké hrubé profesní chyby. Svou roli v koncepčnosti této strategie hraje i delší doba volebního období komunálních politiků; v Belgii je to šest let.

Zdá se, že o inspiraci není nouze. Z projevu Radka Jiránka vyplynulo, že i v Jičíně přišli na recept, jak výhodně ustanovit pozici městského architekta. Podobný útvar existuje i v Hradci Králové; hlavní diskutéři však byli k jeho fungování kritičtí. Důvody tamního zdravého městského rozvoje jsou historické. Hradec totiž těží z mistrovského plánu Josefa Gočára a jeho spolupráce s osvíceným starostou Františkem Ulrichem. Geniální koncepce z 20. let 20. století je platná dodnes. Vida, kdysi jsme to uměli, proč bychom nemohli dnes? V současné době je nepředstavitelné, že by jakýkoliv nový územní plán mohl ovlivňovat vývoj města i za sto let. Každý nový plán je zastaralý už v den svého vydání.

Liberecká vize?

Zásadní informace zazněla již v úvodu diskuze: zadavatelem jakéhokoliv plánu je město a za rozvoj je zodpovědný politik, reprezentující zájmy všech obyvatel, nikoliv architekt. Ve strategickém plánu se můžeme dočíst, že Liberec chce být kulturním, univerzitním, zeleným, hezkým městem příjemným pro život. To chce být přece každé město. Jaká je však jeho specifická vize? Jaká je jeho identita, jaké jsou jeho silné stránky, čím jsou jeho obyvatelé výjimeční, jaký je zdejší genius loci? To je téma, které stojí spoustu času a nelze ho uspěchat. Příjemným zjištěním je, že sám primátor má svoji „zelenou“ vizi. Nutno zmínit, že docela sympatickou. Ostatně fenomén zahradního města smíšeného s industriálem byl pro „Liebigův“ Liberec devatenáctého a začátku dvacátého století klíčový.

A právě městský architekt má dle mého názoru nejvýraznější úlohu v interpretování územního plánu. Měl by to být člověk schopný zhmotňovat nejasné a nečitelné plány v uchopitelnou vizuální podobu, v onu konkretizaci existenciálního prostoru, o níž mluvil Norberg-Schulz a Heidegger.

A jaké další funkce by měl mít? Rozhodně by měl být za přispění politiků tvůrcem, ne plánovačem. Měl by být znalcem místního prostředí a měl by o jeho zkvalitňování jevit velký zájem. Měl by být kontrolorem, který dbá na správnou aplikaci a implementaci strategických cílů a územních rozhodnutí do městského prostoru. Měl by vytvářet čitelné a jasné dokumenty pro veřejnost. Měl by být respektovanou silnou osobností, schopnou odolat jakémukoliv lobbingu; měl by být nárazníkem proti korupci. Měl by iniciovat, propagovat a zavádět architektonické soutěže jakožto nejobjektivnější a nejsmysluplnější nástroje vzniku kvalitní architektury. Měl by koordinovat práci všech odborů městského úřadu ve prospěch urbánní struktury. Měl by využít přítomnosti fakulty architektury v rámci univerzity na území města. Měl by mít velké kompetence a tím pádem kralovat nad orgány státní správy. Možná by měl mít právo veta při schvalování jednotlivostí územního plánu a regulativů. Neměl by to být úřední zaměstnanec, ale politicky nezávislý odborník. Nezávislý na délce volebního období. Územní plánování pracuje s dobou počítající se na desetiletí. Nejistá pozice by architektovi nikdy neumožnila plné nasazení, neboť by nikdy neměl záruku, že budou jeho plány uvedeny v realitu. A hlavně by se město nikam nepohnulo. Městský architekt by měl být hlavním hledačem tolik vytouženého generátoru prosperity. Měl by usilovat o nalezení společného světa, oné res publiky, kde budou všichni spokojeni.

 

V 19. století měl Liberec silnou vizi industriálního města. Po odsunu velké části obyvatel a během komunismu jakoukoliv vizi definitivně ztratil. V následujících dvaceti letech demokracie byla vize ničena politicko-ekonomickými zájmy a nikomu se ji nepodařilo věrohodně nalézt. Město Liberec teď stojí na startovní čáře a je jen na jeho obyvatelích a politické reprezentaci, jakým směrem vyběhne. A jak zaznělo v diskuzi: peníze nehrají žádnou roli. Málo peněz a velké kompetence totiž otevírají možnost kreativního přístupu...

(Tím ovšem neříkám, že by měl být plat hlavního architekta nižší než plat šéfů ostatních odborů).

 

článek vyšel 22. 3. 2011 v MF Dnes

 

Měl by mít Liberec útvar hlavního/městského architekta

Ano468
Ne292
[IMG]

správní území Liberce

[IMG]

Liberec

[IMG]

územní plán Liberce 2011

[IMG]

Josef Gočár - regulace Hradce Králové