RSS Facebook

Článek 

Jiří Klokočka: Liberec potřebuje ucelenou vizi

24. 10. 2011 | autor: Filip Landa, Zuzana Koňasová

Jen málo českých architektů se zaměřuje výhradně na urbanismus. Zajímavou osobností na poli urbanismu je Jiří Klokočka, česko-vlámský architekt a pedagog, který je vedoucím projektantem urbanistického ateliéru města Kortrijk (Belgie) a zároveň docentem urbanistického návrhu na škole Sint-Lucas Architectuur v Gentu. Před několika lety začal budovat vztahy mezi vlámskou školou a Fakultou umění a architektury v Liberci. Díky tomu studenti obou škol udržují čilé kontakty v rámci studijních výjezdů programu Erasmus. Vzájemná spolupráce univerzit letos vyústila i v konání mezinárodního workshopu „Vize Liberec“, kterého se zúčastnilo čtrnáct belgických studentů.


Kde jste studoval architekturu a jak jste se vůbec dostal do Belgie?

 

V letech 1970–76 jsem vystudoval architekturu na pražské technice (FA ČVUT) a mezi lety 1976 až 1979 i na Akademii výtvarných umění (AVU). Ta se mi v určitém smyslu stala osudnou. Významně totiž předurčila můj život. Pražská akademie měla už od konce války společně s akademií antverpskou každoroční kulturní výměnu. Tehdejší šéfové obou akademií se totiž za války potkali v koncentračním táboře, kde se spřátelili a protože oba válku přežili, zahájili na svých školách mezinárodní spolupráci. To znamenalo, že každý rok jezdilo šest českých studentů na tři neděle do Antverp a naopak. A právě tato kulturní výměna byla pro mě osudová. Po svatbě v roce 1980 jsme se přestěhovali do Antverp.


Bylo těžké se v Belgii prosadit?

 

Měl jsem štěstí, že jsem brzy našel místo v kanceláři jednoho antverpského architekta. Zhruba po roce spolupráce bohužel tento architekt náhle zemřel a já zůstal ještě s jedním kolegou stažérem na veškerou práci sám. Museli jsme dotáhnout všechny rozpracované projekty. Paradoxně byla právě toto jedinečná příležitost, jak se v Belgii uvést a jak na sebe upozornit. Ještě asi dva roky jsme dál vedli tuto kancelář a v roce 1986 jsem nastoupil do urbanistického ateliéru města Kortrijk, v provincii Západní Flandry. V tomto ateliéru jsem právě teď, po pětadvaceti letech, svoje aktivity ukončil, abych se věnoval daleko zajímavějším věcem, vizím a projektům. Posledních osm let také působím jako docent na škole architektury v Gentu. V roce 2003 mne přizvali k založení magisterského oboru urbanismu, protože tato specializace tam zatím jako studijní směr neexistovala. Nejdříve jsem vedl katedru, teď vedu skupinu navrhování a diplomantský ateliér. Katedru urbanismu vede v současné době kolega, s nímž jsem v osmdesátých letech v Antverpách začínal.


A také jste inicioval spolupráci s českými univerzitami.

 

To bylo, tuším, také před osmi lety, kdy se navazovaly nové kontakty týkající se studentských výměn. I tohle vlastně vzniklo náhodou. Někdy v té době se konala v karlovarském Thermalu nějaká schůze komory architektů, na které jsem se shodou okolností najednou ocitl. Tam jsem se seznámil s architektem Karlem Doleželem z brněnské Fakulty architektury (VUT). On mě tenkrát požádal, abych do Brna na přednášku přivedl svého kamaráda, holandského architekta Willema Jana Neutelingse. No a po přednášce jsme se s panem profesorem Šlapetou domluvili i na pravidelné výměně studentů. Poté jsem navštívil s naším děkanem postupně fakulty architektury v Praze, v Brně a v Liberci. Liberec to pro nás také brzo vyhrál. Zato spolupráce s Fakultou architektury v Praze se nám tehdy nezdála z pohledu kompatibility obou škol až tak evidentní. Zaměřili jsme se nakonec na Liberec a na Brno. Na liberecké fakultě nás navíc velmi zaujal „vertikální“ způsob organizace ateliérů, kde společně pracují všechny ročníky dohromady. Vůbec celé zdejší pojetí architektonického vzdělání je pro nás v mnoha směrech vzorem.


Máte Vy nějaké vzory, architekty, urbanisty, kteří Vás ovlivnili?

 

Upřímně řečeno, během studií si na žádnou zcela výraznou osobnost, která by mě výrazně ovlivnila, nevzpomínám. Netušil jsem tenkrát také ještě, že urbanismus se stane mojí budoucností. Vzory měl tehdy asi každý, od Le Corbusiera až po tehdejší významné architekty, ale z oboru urbanismu mne v tomto okamžiku nikdo nenapadá. Snad až zase na Le Corbusiera a Lúcia Costu. V každém případě mě silně ovlivnil až Rem Koolhaas. Ten mne od svých začátků fascinoval, fascinuje a asi dlouho ještě fascinovat bude. Měl jsem tu možnost seznámit se s ním osobně. Když město Kortrijk organizovalo v devadesátých letech soutěž na jižní předměstí, požádali mě, abych se o pana Koolhaase celý den staral. Na ten den a rozhovory s ním jen tak nezapomenu.


Připadá mi unikátní, že zrovna český architekt zakládá v Belgii studium urbanismu. Co Vás přivedlo k tomuto oboru?

 

Myslím, že to není až tak neobvyklé, když se cizinec někde uchytí, něčeho dosáhne a pak ho požádají, aby své názory a zkušenosti předával dál. Když jsem sám v Praze studoval, tak jsem vůbec netušil, že se dostanu k urbanismu. To se stalo jednak proto, že člověk postupem času musí studovat širší kontext a jeho zákonitosti klíčové pro všechno, co jako architekt navrhuje, a za druhé jsem prostě využil příležitosti a začal pracovat ve zmíněném urbanistickém ateliéru v Kortrijku. Někdy v šedesátých letech musela mít každá vlámská obec svého urbanistu. V rámci racionalizace došlo k postupnému slučování těchto úřadů do regionálních struktur a například v našem kraji tak vznikl jeden urbanistický ateliér pro celkem dvanáct měst a obcí v regionu Kortrijk. V osmdesátých letech jsme byli v tomto ateliéru jen tři architekti-urbanisti, kteří museli řešit všechno; od územního plánu až po návrhy veřejných prostranství. Dnes má tento ateliér přes padesát zaměstnanců. Svým exkluzívním vztahem se jmenovanými městy a obcemi se ateliér nemusí obávat o přísun zakázek. I pro městské úřady je tato forma výhodná, protože nemusí vypisovat výběrová řízení nebo soutěže. Zakázky na urbanistické úkoly zadává přímo. Neříkám, že to je ideální forma, protože tento systém samozřejmě vede ke zprůměrování výsledků. Kvalita projektů je navíc přímo úměrná kvalitě personálu.


Je nějaký zásadní rozdíl mezi územním plánováním v Belgii a v České republice?

 

Nutno poznamenat, že Belgie je konstituční monarchie a je organizována v podstatě federativně. To znamená, že belgická vláda jako taková do územního plánování vůbec zasahovat nemůže. Proto mohu tedy jenom popsat, jak to funguje přímo ve vlámské části země. Zásadní rozdíl v územním plánování (což podle mě ještě není urbanismus) až do konce minulého století mezi oběma zeměmi vlastně žádný nebyl. I v Belgii se do konce dvacátého století používali prakticky stejné nebo podobné nástroje: územní plán, regulační plán, zastavovací plány. Měl jsem to štěstí, že jsem se aktivně zúčastnil přerodu právě z tohoto klasického způsobu územního plánování na flexibilnější strukturální plány. Klasické urbanistické instrumentárium je vlastně jen funkční a právní předurčení prostoru. Je proto jako takové statické a neflexibilní a hlavně: nemá s kvalitou prostoru nic společného. Přesto nebylo od druhé světové války nic jiného k dispozici. Napětí mezi plánem a realitou narůstalo díky tomu, že dynamická společnost si vyžadovala flexibilní přístup a jako reakce na nespočetné výjimky byla právě přísnější interpretace ze strany úřadů. Už někdy v roce 1995 se proto vlámská vláda rozhodla, že se s územním plánováním musí něco udělat. Transformaci společnosti přestal dosavadní styl územního plánování vyhovovat. Jednak se staly tyto klasické územní plány krátkozrakými, jednak samotná procedura změn trvala čím dál déle. Vznikla tedy potřeba nahradit územní plány něčím, co by mělo dynamičtější charakter. Něčím, co by se méně zabývalo konečným (ovšem nepředvídatelným) výsledkem, ale o to víc systémovými pravidly, jak kvalitních výsledků dosáhnout. To se víceméně daří díky tzv. strukturálním plánům, v nichž jsou zakotveny pouze hlavní vize na rozvoj prostorových urbánních a krajinných struktur a jejich konkrétní vyplňování je ponecháno aktuální konjunktuře a trendům v navrhování. Tak je možné snadněji reagovat na společenské potřeby a tendence, aniž se tím musí neustále měnit ambice kvalitního řešení.

Ing.arch. akad.arch. Jiří Klokočka (nar. 1951), absolvent FA ČVUT a oboru architektura na pražské Akademii výtvarných umění, žije a pracuje od roku 1980 v Belgii, kde působil jako hlavní architekt a urbanista rozvojové společnosti Intercommunale Leiedal v Kortrijku. Široká je jeho pedagogická činnost na vysoké škole architektury Sint-Lucas v Gentu.

 

Dalo by se ještě víc popsat, co to je ten strukturální plán? Jak vypadá?

 

Musím předeslat, že sám mám problém s překladem do češtiny. ‘Strukturální plán‘ mi v uších zní dost kostrbatě. Asi by se to mohlo přeložit i jako ‚plán prostorových systémů‘ - nevím. Nejprve je třeba přesně definovat, co se pod pojmem struktura rozumí, anebo jakými prvky se strukturální plán zabývá. Příklad: jestliže je v územním plánu situace budoucí komunikace přesně daná, tak strukturální plán jen schematicky naznačí, že bod A a bod B musí být v budoucnu propojeny, ale neurčí, kde tato komunikace přesně musí ležet a jaký bude mít charakter, nanejvýš kategorii. Každý ale ví, že tento vztah je plánován a bude v budoucnu realizován. Takže mezistrukturální vztahy jsou dynamické, struktura zůstává zafixována. Zajímavé na této metodice je také, že nejde jen o studium a navrhování jednotlivých tematických struktur (doprava, zeleň, řeka ve městě, atd.), ale hlavně o interakci mezi nimi. Jak například ovlivní intervence v jedné struktuře funkce těch ostatních? Na strukturálních plánech se mi také líbí, že fungují v různých úrovních a měřítkách. Tak třeba teď diskutujeme o urbanismu, ale to samé platí i v měřítku jednoho pokoje – když postavíte do jeho středu stůl, tak ten pokoj funguje úplně jinak, než kdyby tento stůl stál u stěny nebo přede dveřmi. Strukturální prvky se v určitém měřítku stanou podřadnými a v určitém zoomu začnou opět hrát svou roli.


A daří se uvádět strukturální plány do praxe?

 

Je podstatné, aby platnost těchto plánů přesahovala volební období. Plány by měly platit, i když se kompletně změní složení radnice nebo zájmy jednotlivých politiků. Strukturální plány jsou však i v Belgii stále ještě ve fázi experimentu, jehož výsledky budou zřetelné až za několik let. V roce 1999 byla tato metodika schválena vládou, pak se několik let tyto plány pořizovaly a nyní se uvádějí do života. Každá obec byla povinna nechat si vypracovat takový plán, který byl následně konzultován na všech možných instancích i v diskuzi s obyvateli a nakonec schválen městskou radou. Z něho se pak vyvozují plány regulační, které musí vždy odpovídat principům daného strukturálního plánu. Územní plány jsou tak postupně nahrazovány mozaikou plánů regulačních.


Pojďme do Liberce. Jak na Vás Liberec působí jako město?

 

Liberec je nejúžasnější město na světě (smích). Ale vážně - mně se Liberec opravdu velmi líbí. Jednak jsem s ním emocionálně spjatý, protože moji předkové z matčiny strany jsou z Turnova a z Liberce, takže jsem tu často trávil prázdniny. Během studia jsem také několik prázdnin pracoval v SIALu. Rád na to období vzpomínám. Z pohledu urbanisty na mě Liberec působí svým způsobem zvláštně. Teď jsem tu prováděl dva své zahraniční kolegy: jejich první dojem z dolního centra Liberce byl rozpačitý, protože charakter města pro ně byl absolutně nečitelný. Ale i to definovali jako kvalitu. Možná z mé osobní předpojatosti mě fascinuje například okolí nádraží. Myslím si, že je to doslova urbanistická laboratoř pro odvážné experimenty a vytváření vize do delší budoucnosti.


Ze zadání úkolu na právě probíhajícím mezinárodním studentském workshopu a teď i z Vašeho vyjádření jsem vycítil, že oblast nádraží je pro Vás klíčová...

 

Je to jedna ze zajímavých oblastí, ale nemyslím si, že by na ní byl závislý vývoj celého města. Vnímám dopravní uzly jako strategická místa. Po všech těch aktuálních finančních krizích jsem přesvědčen, že ta příští bude energetická. I to je výzva pro urbanisty. Hromadná doprava nabude automaticky na důležitosti, jakmile litr ropy bude stát třikrát víc než teď. Nádraží přestane být jen místem nástupu a výstupu z vlaku, ale stane se nejstrategičtější rozvojovou lokalitou ve městě. Ostatně řada měst ve světě uz nadražní teritoria v tomto smyslu vyvíjí. Vytvořit si vizi o těchto transformacích je akutní záležitost. Je vždy potřeba, aby tato nová centra historickým jádrům nekonkurovala, ale aby je funkčně doplňovala. Je to předloha k přemýšlení.


Co dnešní Liberec z hlediska urbanismu potřebuje? Měl byste nějakou radu „zkušeného urbanisty“?

 

Liberec především potřebuje ucelenou vizi, kam by se chtěl a měl ubírat. Zrovna nedávno jsem se dočetl, že sem byli Rudolfem II. kdysi povoláni vlámští tkalci, což mi ihned asociovalo podobný osud s městem Kortrijk, kde dlouhou dobu pracuji. Pominu-li umístění v krajině, je osud Kortrijku Liberci velmi podobný. Nejen velikostí, ale především svou textilní historií. V minulosti se tam také všechno točilo kolem soukenictví a později textilního průmyslu, koberců a podobně. Posledních dvacet let se těžiště tohoto odvětví přestěhovalo východním směrem a i Kortrijk hledá svůj nový profil. Je tam ambiciózní starosta, který chce z města udělat město designu. Vypisují se architektonické soutěže, pořádá se tam druhé největší bienále interiérového designu v Evropě, otevírají se designérské školy. Do Kortrijku byl pozván i slavný architekt, současný držitel Pritzkerovy ceny Eduardo Souto de Moura, který pro město navrhl a postavil nové krematorium. Je to zkrátka hledání nové tváře pro město, které z různých důvodů ztratilo svůj někdejší profil. A podobné hledání by se mělo rozběhnout i v Liberci.


Třeba k jeho nastartování pomůže právě již zmíněný mezinárodní workshop „Vize Liberec“. Jak jste spokojen s jeho průběhem?

 

Jsem z něho nadšený. Přijel jsem do Liberce se čtrnácti vlámskými studenty, které jsem předtím vůbec neznal. Moc se mi líbí, jak se sžili i se svými českými kolegy. Myslím, že vzniknou zajímavé návrhy, i když se samozřejmě jedná jen o školní projekty, které budou spíše ilustrací možností než reálným podkladem pro vývoj města. My se snažíme studenty naučit myslet vizionářsky. Považuji taky za velmi důležité, že se takto udržuje kontakt s vaší školou. Zda přinese workshop Liberci něco konkrétního, to je nutno vidět v rámci celého projektu v návaznosti na práci libereckých studentů z předchozího semestru. Já doufám, že naše práce nějaké konkrétnější výsledky přinese. Nemáme za cíl vytvořit alternativu k územnímu plánu, ale spíše nabídnout protiváhu, která jej doplní o nové pohledy.


Celou dobu působíte velmi optimisticky. Existuje něco, co Vám na zdejším pojetí územního plánování vadí?

 

Vadí mi to čistě funkční zaměření. Urbanismus tady se zabývá jen funkcemi, přičemž aspekty jako jsou například symbolika prostoru, charakter, identita, atmosféra, kolektivní paměť jsou zanedbávány. Nakonec zvítězí zase jen ta tvrdá funkce a ekonomické síly. V tomto smyslu jsem trochu pesimistický.


Měl by mít Liberec útvar městského architekta?

 

Myslím si, že ano, ale záleží na tom, jak bude přesně definována jeho funkce a jeho pravomoc. Měl by mít naprostou nezávislost na politické správě, měl by mít možnost jít s ní kdykoliv do názorové opozice, ale ona by mu měla dát dostatečnou důvěru. Samozřejmě v rámci společně vyvinutých vizí, což je dlouhodobá záležitost. Měl by být takovým strážcem těchto vizí a uvádět je v nejvyšší možné kvalitě do reality.

 

 

Děkujeme za rozhovor.

[IMG]

zleva: Osamu Okamura, Jiří Klokočka, vyhlášení ceny Ještěd f kleci 2011, foto: V. Žilka

[IMG]

[IMG]

ateliér Liberec

[IMG]

J. Klokočka v diskuzi se studenty

[IMG]

J. Klokočka v diskuzi se studenty