Vyhledávaná kancelář se na tváři severních Čech podepsala i nepřímo, neboť v průběhu své dlouhé, více než šedesátileté existence (1880 – 1945) ovlivnila řadu mladých místních tvůrců, kteří zde získali praxi – za všechny lze jmenovat Rudolfa Bitzana, Heinricha Persta či Ernsta Müllera. Úzké vazby k Sudetům završilo zřízení liberecké pobočky kanceláře v roce 1925, jediné mimo Německo. Volba Liberce nebyla náhodná, s ohledem na neoficiální pozici „hlavního města“ českých Němců, kterou si udržel navzdory snahám konkurentů, v čele s dynamicky se rozvíjejícím Ústím nad Labem. Založení pobočky se odrazilo i v novém názvu kanceláře, která se přejmenovala na Architekten Lossow & Kühne Dresden – Reichenberg, později Architekten Lossow & Kühne Dresden – Leipzig – Reichenberg. Inspiraci pro svou tvorbu čerpal ateliér zejména v saském baroku a pruském klasicismu z okruhu Carla Gottharda Langhanse, Friedricha Gillyho a Heinricha Gentze . Vliv pruské architektury je patrný např. u dvojice hal lipského nádraží, které mají blízko k Langhansovu zbořenému divadlu v Postupimi. Přestože do realizací v meziválečném období začalo pozvolna pronikat moderní funkcionalistické (dům obuvi Tack v Drážďanech), konstruktivistické (věžový pavilon Chlorodont na Internationale Hygiene-Ausstellung Dresden 1930) a expresionistické (chladírna Krystal v Drážďanech) tvarosloví, je stále patrný latentní tradicionalismus, projevující se v lavírování mezi progresivními architektonickými proudy a módním neoklasicistním revivalem, který posléze logicky vyústil v tzv. heimatstil (zámek v Drážďanech – Wachwitz z let 1936 – 37). Postoj ateliéru k zakázkám a klientele obecně dobře vystihuje Kühnův výrok: takt, takt a senzitivita ke klientovi, jeho jedinečným potřebám, možnostem a zároveň empatie k místu a přizpůsobení se (stavby, pozn. autora) stávajícímu okolí. Působivá skrumáž „starého s novým“ samozřejmě vyhovovala vkusu sudetských Němců, kteří vždy vzhlíželi s obdivem ke „staré vlasti.“ Nejednalo se však (jak by se mohlo zdát) o pouhé přejímaní a míšení prvků, ale o osobitý výsostně tvůrčí přístup, podpořený navíc perfektní znalostí historické architektury a jejích principů, tedy hledání ideálních, neměnných, nadčasových forem. S tím šla ruku v ruce i snaha o přiznání moderních materiálů a jejich estetická reflexe, prosazovaná „zakladatelem“ středoevropské moderní architektury, Otto Wagnerem.

Počátky kanceláře

Zakladatelem věhlasného podniku byl William Lossow (21. července 1852 Glachau – 24. května 1914 Heidelberg), který si po studiu na drážďanské Polytechnice (dnešní Technische Universität Dresden) zřídil v roce 1880 samostatnou praxi s Hermannem Viehwegerem (14. srpna 1846 Grünhain – 4. prosince 1922 Drážďany). Tvorba tandemu Lossow & Viehweger vycházela ještě z neoslohové architektury, příznačné pro konec 19. století. Poměrně záhy se však dopracovali ke kultivovanému, svéráznému pojetí historismu, navazujícímu především na silné barokní tradice saské metropole. Reprezentativním příkladem raného tvůrčího období je zbořené Ústřední divadlo (Zentraltheater Dresden) z let 1898 – 1900 s filigránskou, takřka „churrigueristickou“ fasádou od Otto Heina, neorománský katolicko– evangelický „dvojkostel“ sv. Martina, tzv. Garnisonkirche v Drážďanech – Albertstadtu (1896 – 1900) a především rozsáhlý neobarokní komplex drážďanské Uměleckoprůmyslové školy a muzea (1901 – 07). V severních Čechách jsou Lossow & Viehweger autory výstavné Hielleho vily v Krásné Lípě (1885-87), návrhu na hotel Parník v Ústí nad Labem (1899) a zřejmě také bývalé spořitelny v Rumburku, kde pro autorství mluví výrazná podobnost s další realizací kanceláře v Drážďanech, zbořené Landständische bank (kolem 1905). Ateliéru bývá rovněž připisován evangelický "Mírový" kostel v Lovosicích (1905) na pomezí doznívajícího historismu a nastupující secese, nicméně při pohledu na průměrné architektonické řešení stavby, které vynikne ještě více ve srovnání se s dalšími realizacemi, se jeví autorství ateliéru spíše jako nepravděpodobné. Vzájemné partnerství však nemělo dlouhého trvání, skončilo v roce 1906 kdy se Lossow stal ředitelem výše zmíněné drážďanské uměleckoprůmyslové školy a začal spolupracovat se svým zetěm Hansem Maxem Kühnem (3. června 1874 Drážďany – 9. července 1942 tamtéž), žákem Paula Wallota.

První realizace

První a zároveň nejznámější společnou realizací je monumentální klasicizující budova hlavního nádraží v Lipsku, na jehož stavbu byla v roce 1906 vypsána soutěž, které zúčastnilo na 76 architektů (mj. Hermann Billing a Wilhelm Vitali z Karlsruhe, Fritz Klingholz z Cách, Conrad Heidenreich s Paulem Michelem z Berlína – Charlottenburgu a Emil Lorenz z Hannoveru). Stavbu lipského nádraží, dodnes největší hlavové stanice v Evropě, financovali dva samostatní investoři, Saská královská státní dráha a Pruská královská železnice. To se následně odrazilo také v podobě novostavby vybudované na přísně symetrickém půdorysu se dvěma identickými halami, přičemž každá z drah spravovala svou polovinu nádraží. Forma hlavové stanice byla zvolena záměrně, aby nádražní budova mohla být postavena co nejblíže centru města. První cenu získali nakonec dva soutěžící – firma Lossow & Kühne a Jürgen Kröger z Berlína, autor nádraží v Métách, který předložil návrh Wahrheit, Klarheit, Licht und Luft. Na projektu se podílel rovněž Rudolf Bitzan a následný spor o autorství vyvrcholil jeho odchodem z kanceláře v roce 1907, přičemž pikantní je v této souvislosti fakt, že několik následujících let úzce spolupracoval s Lossowovým bývalým společníkem Hermannem Viehwegrem. Vítězství v soutěži otevřelo ateliéru dveře k dalším zakázkám a portfolio realizovaných projektů bylo skutečně úctyhodné; zahrnovalo divadla, lázně, industriální objekty, sakrální stavby, výstavní pavilony, projekty individuálního bydlení i urbanismus. Na poli sakrální architektury to je např. pozoruhodný soubor drobných evangelických secesních kostelů z let 1907–13 v Krušných horách (Kipsdorf, Oberbärenburg, Zinnwald) a Nová synagoga ve Zhořelci (1909–11), spolu s Körnerovou realizací v Essenu zřejmě nejpůsobivější příklad moderní synagogy z počátku 20. století. Krátce na to vznikaly další významné realizace ateliéru, obchodní komora (1911) a Královské divadlo (Staatsschauspiel Dresden 1910–13) v Drážďanech, mauzoleum průmyslníků Dietelů v Sosnowicích (1912), Bienertův mlýn v Drážďanech – Friedrichstadtu (1912–14) a obchodní komora v Plavně (1914–15). Vedle těchto rozsáhlých projektů vznikaly i menší realizace obytných domů a vil – kromě Drážďan firma působila mj. i v nedaleké Žitavě, kde postavila vilu ředitele místní textilky Schneider spolu s rezidencí průmyslníka Alfreda Morase. Mimořádně prestižní událost znamenal úkol na vypracování generelu a hlavních pavilonů proslulé Internationale Hygiene-Ausstellung, konané 6. května až 31. října 1911 v Drážďanech s cílem seznámit širokou veřejnost se základy zdravotní péče a poskytnout návštěvníkům úplný přehled o výsledcích, dosažených moderními hygienickými standardy. Iniciátorem výstavy byl místní průmyslník Karl August Lingner, majitel firmy Lingner–Werke, vyrábějící známou ústní vodu Odol. Velkoryse pojatá výstava měla skutečně široký záběr a jednotlivé pavilony se zaměřily na prezentaci různých aspektů zdraví obecně, které se odrazily i v jejich názvech (Infekční choroby, Sídliště a byt, Koupele, lázně a minerální vody aj.). Samostatné pavilony měly i někteří zahraniční vystavovatelé (Čína, Rusko, Anglie). Středobodem areálu výstaviště, rozkládajícího se na úctyhodné ploše 320 000 m², byla neoklasicistní vstupní část s reprezentativním sloupovým portikem, situovaným na osu velkolepého, všeobecně-vzdělávacího pavilonu „Člověk.“ Řešením zbylých pavilonů pak byli pověřeni neméně význační architekti, namátkou Martin Dülfer, Georg Heinsius von Mayenburg, Hermann Viehweger a Rudolf Bitzan. V barokně-neoklasicistních formách byla vybudována i reprezentativní sídla drážďanské (1910) a plavenské obchodní komory (1914–15). Zajímavé je, že pojetí hlavního průčelí zbořené drážďanské komory má blízko k pozdější liberecké realizaci, vile Holdinghausen v Husově ulici. Poslední významnou předválečnou realizací bylo Královské divadlo v Drážďanech (1911–13) vystavěné na exponované parcele u Pöppelmannova Zwingeru. Místu určení odpovídají také zvolené formy barokizující moderny, vhodně korespondující s protilehlou Korunní bránou. V době vzniku se jednalo o jedno z nejmodernějších evropských divadel (nacházelo se zde mj. hydraulické strojní zařízení, určené k ovládání posuvné scény), za což vděčilo významnému jevištnímu technikovi a zdejšímu technickému řediteli Adolfovi Linnebachovi. Nedílnou součástí činnosti kanceláře byla již od počátku také účast na řadě soutěží. Kromě již zmíněného nádraží v Lipsku se jednalo např. o soutěž na německé velvyslanectví ve Washingtonu (1914), hlavní nádraží v Sofii (1918), novou výškovou budovu deníku Dresdner Anzeiger (1925), urbanistická soutěž na nové centrum Jablonce nad Nisou (1925) a zejména prestižní mezinárodní soutěž na nové sídlo deníku Chicago Tribune (1922), která znamenala zlom ve vývoji americké architektury.

Meziválečné období

Zakladatelské období firmy ukončila smrt Williama Lossowa v roce 1914. Kancelář sice pokračovala pod nezměněným jménem, ale již pod vedením Maxe Hanse Kühna. V roce 1936 se stal Kühnovým spolupracovníkem Josef von Lamatsch, který převzal celkové vedení firmy v roce 1941.

Ateliér byl složitým organismem, který svým jménem sice zastřešovali oba významní architekti, ovšem kromě nich se na zakázkách podílelo i množství mladých spolupracovníků a tak je mnohdy těžké, ne-li nemožné u některých realizací určit konkrétní autorský vklad té či oné osoby. To je také důvodem, proč se u mnoha konzervativních tvůrců leckdy můžeme setkat i s překvapivě moderními projekty, které zcela vybočují z jejich dosavadní tvorby.

Prvním významným projektem, realizovaným v severních Čechách je přádelna Johann Priebsche dědicové, tzv. Obnovená ve Smržovce z let 1909 – 12. Elegantní klasicizující budova patří k nejkrásnějším ukázkám industriální architektury v severních Čechách. Dominantním prvkem průčelí je asymetricky situovaná vstupní schodišťová věž se dvěma bočními rizality, obsahujícími šatny a toalety, krytá kýlovou střechou. Fasády rytmizují pilastry a centrální partii věže oživují hodiny s bohatým štukovým rámem. Zajímavým technickým prvkem je protipožární vodojem se sprinklerovým zařízením v horní části věže. Další severočeské projekty pocházejí až z dvacátých let, tedy z doby, kdy byla zřízena liberecká expozitura. Svou roli v tomto případě sehrály nepochybně i tradičně silné vazby zdejších bohatých stavebníků k německým architektům. Kancelář sídlila zprvu na Vavřincově vrchu (Laurenziberg 1), později (od roku 1931) v Sokolské ulici (Turnerstrasse 27). Činnost pobočky se koncentrovala především do tří měst – domovského Liberce, sousedního Jablonce nad Nisou a Ústí nad Labem, kde pracovala pro prominentního klienta, Spolek pro chemickou a hutní výrobu. U počátku liberecké filiálky stojí zakázka na luxusní vilu místního textilního průmyslníka Oskara Jakoba z roku 1924 v Klášterní ulici, přičemž právě projekty individuálního bydlení představovaly významnou část tvorby ateliéru. V jejich řešení je patrný vliv anglického halového domu, zprostředkovaný střední Evropě mimořádně vlivnou knihou Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen, Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum od propagátora anglické architektury, Hermanna Muthesia. Příznačným rysem všech vil je komfortní řešení interiérů, přičemž zvláštní důraz byl kladen zejména na hygienické zařízení.

Úspěšné liberecké realizace otevřely ateliéru dveře k dalším zakázkám a podpořily rozhodnutí otevřít severočeskou filiálku, neboť bylo nepochybně známkou společenské prestiže vlastnit dům vyprojektovaný tak významnou německou kanceláří, což dokládá i ohlas v regionálním tisku. Nejprominentnějším zadavatelem, se kterým ateliér spolupracoval, byl ovšem ústecký Spolek pro chemickou a hutní výrobu (Verein für chemische und metallurgische Produktion), který patřil k nejvýznamnějším chemickým koncernům meziválečné Evropy. Liberecká pobočka navrhla v Ústí nad Labem hned několik projektů, mj. čtyři vily pro vedoucí zaměstnance Spolku (1929 – 30), zaměstnanecké sídliště Skřivánek (1930) a především pozoruhodnou novou správní budovu (1929 – 30). Za angažováním firmy Lossow & Kühne stojí tehdejší ředitel stavebního oddělení Spolku Ing. Erich Breindl. Ten se výborně orientoval v moderní architektuře, preferoval ovšem spíše její konzervativnější proud, přestože znal a sledoval i soudobou architektonickou avantgardu. Sám se podílel také na několika stavbách pro Spolek, mj. vyprojektoval obytný dům v Klíšské ulici 49, obytnou kolonii v ulici U České besedy a zbylé tři ředitelské vily v ulici Veleslavínova a Na Vyhlídce.

Konec ateliéru

Po připojení Sudet k říši sice liberecká pobočka stále fungovala, ale pracovala jen na drobnějších zakázkách, rozpracovaných namnoze ještě před válkou. Labutí píseň kanceláře představují nerealizované pompézní projekty nové lázeňské kolonády v Karlových Varech, vládního sídla krakovského distriktu Generálního gouvernementu (Polsko) a zamýšlená spolupráce s Albertem Speerem na velkolepé přestavbě Berlína. Ambiciózní plány však záhy zhatila Kühnova nečekaná smrt roku 1942.

Činnost ateliéru pod vedením Josefa von Lamatsche se poté omezila víceméně na adaptace průmyslových objektů pro válečnou výrobu (např. Kramer & Löbl, dnešní ABB Elektro – Praga s.r.o. v Jablonci nad Nisou), což bylo zapříčiněno i postupující válkou. Konec války znamenal i konec činnosti firmy Lossow & Kühne. Nezanikla však zcela. V padesátých letech si Josef von Lamatsch založil samostatnou praxi ve Frankfurtu nad Mohanem a v současnosti v jeho šlépějích pokračuje frankfurtská kancelář LKP Architekten und Ingenieure GBR, vedená Rainerem von Lamatsch-Kaempfe.

Tvorba významné kanceláře je dokladem čilých styků Sudet s nejvýznamnějšími středoevropskými architekty a kulturními centry. Přestože mnoho realizací padlo za oběť druhé světové válce (zejména v Drážďanech), lze předpokládat, že řada severočeských projektů mimořádně plodné kanceláře stále čeká na své (znovu)objevení, závislé na dalším systematickém a důkladném terénním i archivním průzkumu. Dílo, které po sobě ateliér zanechal, patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co na poli moderní architektury v oblasti severních Čech vzniklo a proto by o něj mělo být pečováno s náležitou zodpovědností a úctou.

Článek je zkrácenou a aktualizovanou verzí studie „Mezi tradicí a modernitou. Tvorba ateliéru Lossow & Kühne v severních Čechách,“ uveřejněné ve sborníku Fontes Nissae.