Do Liberce zavítal někdejší student místní fakulty architektury Adam Gebrian, dnes známá osobnost pohybující se ve veřejném prostoru, publicista a propagátor všeho, co s architekturou souvisí. S vtipem a nadhledem sobě vlastním představil nejdříve svoje ‚dávné‘ projekty pro město Liberec. Aby dostál heslu, že každý architekt se až do své smrti chodí pravidelně dívat na lokality, kam někdy něco navrhoval, konfrontoval svůj projekt na revitalizaci řeky Nisy se současným stavem. Kolem řeky ve městě stále nelze procházet, zástavba se otáčí zády k hlubokému korytu.

Jako důkaz existence mnoha architektonických studií pro veřejný prostor v Liberci pokračovala prezentace představením studentských projektů, které vznikaly v Adamově atelieru na FUA TU v akademickém roce 2008/2009. Některé z nich jsme publikovali i na našem webu a některé další ještě budeme publikovat. Smršť inovativních nápadů byla zakončena projektem Gabriely Králové, která za 12 týdnů ve 2. ročníku svého studia vytvořila studii revitalizace Soukenného náměstí. Projekt z letního semestru 2009 vznikl z vlastní iniciativy studentky, která si uvědomila neutěšenost stavu náměstí. Ambicí projektu nebyla jeho realizace, ale nastartování diskuze o podobě tohoto důležitého městského prostoru. Bylo to v době, kdy se na politických pozicích teprve začínal formovat záměr přestavby náměstí, a kdy pro tento účel ještě nebyly vyčleněny žádné finance. Každá studentská vize je impulsem, který může iniciovat veřejnou debatu a postupně formovat obecně sdílenou představu obyvatel o svém sídle.

Veřejná polemika nikdy není ztraceným časem, jak správně podotknul i Adam Gebrian. Jen některé generace a vrstvy lidí s ní mají problém, protože nekoresponduje s jejich totalitním smýšlením. Proto se radši o stavebních záměrech mlčí a obyvatelé se o důležitých změnách v sousedském prostředí dozvídají většinou až v době, kdy už se bagruje stavební jáma. Důsledky absence diskuse a kompetentních rozhodnutí se pak často projevují ve věcech, které ani samotné vedení města nenapadne přičítat špatnému urbanismu (viz např. tento odkaz).

V závěru Adamovy přednášky se do diskuze přihlásil známý liberecký inženýr (ještě nedávno bych dodal architekt, ale už si tím nejsem jist) Radim Kousal. A tradičně nemluvil o svém projektu přestavby Soukenného náměstí, ani se nesnažil obhájit jeho koncept. Přešel do klasického arsenálu ješitných poznámek, jejichž sdělení bylo zhruba toto: liberecká fakulta architektury je jedním z největších producentů nezaměstnaných, protože její absolventi nic neumí.

Stejně jako Adam Gebrian jsem při promoci sliboval cosi o ctění dobrého jména univerzity, a proto se nesnížím k vulgárním a nesmyslným argumentům, jak pan Kousal opět předvádí ve zdejší diskuzi, přesto dovolte 3 poznámky k obhajobě mojí alma mater:

1) Pominu, že Adam Gebrian si svůj názor již obhájil a vyjádřil přesvědčení, že Fakulta umění a architektury TU v Liberci je jednou z nejlepších škol pro bakalářský stupeň vzdělání nejen v ČR. Koneckonců o přínosu studentů architektury pro Liberec se můžou lidi přesvědčit na právě probíhající výstavě Ještěd F kleci. Navíc pro člověka s architektonickým vzděláním existuje mnoho šancí, jak se uplatnit, počínaje státní správou, památkovou péčí, konče publicistikou...

2) Netuším, kde inženýr Kousal vzal čísla, s nimiž při diskuzi šermoval. Objevil jsem například jakousi statistiku poměru nezaměstnaných absolventů za roky 2009 - 2011 zde, ale relevancí údajů ani metodikou shromažďování těchto dat si nejsem jistý. Pokud vím, tak velké procento libereckých absolventů se uplatňuje u špičkových architektů ve světě (Foster, OMA, MVRDV, BIG, Lynn, Jiřičná...). Oněch 16% "nezaměstnatelných absolventů", o nichž pan inženýr mluvil, představuje 4 lidi (FUA TUL každý akademický rok absolvuje cca 25 lidí).

3) I kdyby všechno, co pan Kousal říkal, byla pravda, ptejme se, čím to může být?

Ano, je to tím, že trh je již obsazený architekty, kteří mají „dobré“ kontakty a zavedené mechanismy, jak se dostávat k zakázkám (a případně ještě spřáteleným firmám dohazovat kšefty na výrobu 75! laviček). Podhoubí dnešního stavebního trhu se vytvořilo počátkem devadesátých let, kdy řada projektantů (neříkám, že všichni) s mizernou erudicí přešla ze státních stavoprojektů do soukromých firem a dlouhodobě - často za pomoci neetických prostředků - obsadila většinu tržního prostředí, kde se dnes mladí architekti jen obtížně uplatňují. Proto jsme také svědky situace, kdy nikomu nevadí evidentní střet zájmů, když tzv. rada architektů namísto opuštění projekční praxe v Liberci pouze legitimizuje nepovedené projekty svých členů.

Ovšem kdyby se o veřejné zakázky soutěžilo (a mám na mysli skutečné architektonické soutěže), projevila by se najednou KVALITA a ta by se stala rozhodujícím kritériem pro realizaci. Domnívám se, že řada zavedených architektů by si minimálně ve veřejném sektoru už ani neškrtla. Včetně pana Kousala, jenž by s některými svými návrhy neuspěl ani u přijímacích zkoušek na jím haněnou fakultu.