Po necelých třech letech se veřejnost dočkala dokončení konverze někdejších městských lázní pro potřeby Oblastní galerie v Liberci.

Ambiciózní projekt od ateliéru SIAL pod vedením Jiřího Bučka a Karla Novotného již od počátku vzbuzoval řadu oprávněných výhrad, které se při pohledu na dokončenou stavbu bohužel potvrdily.

Třebaže snaha o smysluplné a důstojné využití jedné z nejvýstavnějších libereckých budov je nepochybně chvályhodná, naráží na úskalí monofunkčnosti zvoleného objektu, což je zřejmé na první pohled při procházce dokončenou budovou. Velké vášně vzbuzuje zejména nový depozitář, především u konzervativně laděných obyvatel města. Paradoxně je to však depozitář, který lze považovat za nejzdařilejší součást areálu. Elegantní stavba s ušlechtilým pláštěm nemá ambice konkurovat výstavné neorenesanční budově lázní a vhodně zapadá do okolní zástavby.

Bohužel to samé nelze konstatovat o předimenzovaných betonových palubách před lázeňskou budovou. Ty ji opticky oddělují od ulice a za oběť jim padlo hodnotné původní secesní zábradlí, které se nyní krčí v parkově pojednaném dvoře za budovou, kde v rozporu se svým původním účelem mají sloužit jako okrasný prvek.

V případě interiérů je zřejmé, že třebaže byla snaha zachovat co nejvíce cenných původních prvků, specifické požadavky na provoz galerie si vyžádaly svou daň. Nejznatelnějším je odstranění bazénové vany, která bude nově sloužit jako výstavní prostor a s tím související nové využití původně utilitárních prostor. Tím vznikl poměrně nepřehledný, chaotický a sterilní prostor, který na návštěvníka působí spíše stísněně a tento dojem podtrhuje i osazení clon z mléčného plexiskla, kterým se úspěšně podařilo zakrýt nákladně restaurované vitráže v apsidě někdejší bazénové haly.

Samostatnou kapitolou je pak nepřehledný les všemožných svítidel. Dočkali jsme se tak další ukázky tolik populárního fasádismu, kdy se za historickým exteriérem s trochou nadsázky skrývá víceméně novostavba s relikty původních stavebních prvků. Uvidíme tedy, jak konverzi přijme veřejnost a nakolik se galerijní provoz, který bude v někdejších lázních mimořádně nákladný, osvědčí.

Jaroslav Zeman, historik umění

Dovolím si doplnit svůj pohled na revitalizaci lázní, snad bude o něco smířlivější. Veškeré výtky pramení již ze samotného prvotního záměru konvertovat objekt určený pro mokrý provoz na galerijní prostory. Odstranění bazénové vany či zakrytí restaurovaných vitráží mléčným sklem kvůli optimálním světelným podmínkám je samozřejmou daní za tento záměr.

Rozumím poněkud chaotickému dojmu pramenícímu z dispozičního řešení galerie. Z pozice architekta bych si ale neuměl představit příliš jiných možností, jak se s výstavním prostorem dispozičně vypořádat. Betonový tubus vřetenového schodiště v apsidě hlavní haly je naprosto logickým řešením. O jisté stísněnosti může být řeč, o to větší je ale efekt a prostorový zážitek při vstupu do otevřeného prostoru bazénové haly.

Architektonické detaily považuji za standardně koncipované i provedené. A rozhodně bych nemluvil o „fasádismu“, tektonika budovy je stále plnohodnotná.

Diskuzi lze vést jistě o smyslu betonových palub u dvou uličních fasád. Domnívám se, že jejich vhodnost či nevhodnost se ukáže až v delším časovém horizontu. Snad existuje nějaká koncepce, jaké sochy či plastiky budou na paluby umisťovány, jinak je považuji za zbytečné. (Národní galerie např. nedávno odstranila sochy z prostranství před Veletržním palácem z důvodu uvolnění prostoru pro kulturní akce a z důvodu nedostatečné možnosti si sochy z tohoto místa adekvátně prohlédnout). Zaznamenal jsem názor, že betonové paluby „drží budovu v korzetu, aby se nesesypala jak domeček z karet.“ To je samozřejmě absolutní pitomost.

Otázkou zůstává možná až příliš masivní zástěna oddělující rampu pro bezbariérový přístup. Z hlediska konceptu (modrý pruh je hladina původního bazénu) a kvalitního grafického řešení (studio Najbrt) mi tento prvek v zásadě nevadí.

Za zdařilou považuji minimalistickou a technologicky vyspělou přístavbu depozitáře. Objekt má vhodně zvolenou polohu, měřítko a nemá ambici konkurovat historické budově.

Za velmi důležitý počin považuji, že projekt konverze lázní měl svůj vlastní web i pravidelně aktualizovanou facebookovou stránku. Pokud odhlédneme od politického pozadí, které mi nepřísluší hodnotit, měla veřejnost dostatečné možnosti průběh stavby sledovat a dozvědět se o architektonickém konceptu všechny potřebné informace. U takto důležitých stavebních záměrů by se měl podobný scénář stát samozřejmostí. Doufejme, že projekt konverze lázní na galerii se stane v tomto ohledu precedentem.

Závěrem několik otázek, které však dnes již nejsou aktuální:

Opravdu by byl záměr vrátit lázním jejich původní funkci nereálný? Nedospěla naše společnost za posledních 20 let do polohy, kdy by mohla kvalitní nabídka lázeňských služeb vytvořit alternativu ke klasickému plaveckému bazénu? Nenabažila se liberecká společnost již dostatečně adrenalinovými atrakcemi kýčovitého aquaparku? Nedalo by se z lázní skutečně vytvořit místo setkávání, komunikace, kde by se setkával občanský život, krátkodobá i dlouhodobá rekreace, zdravotní péče, sport i kultura? Opravdu by se v dnešní generaci libereckých obyvatel i přijíždějících turistů nenašlo dost zájemců? Nebyla by pro galerijní účely vhodnější adaptace nějakého průmyslového objektu s volnou a flexibilní dispozicí? Nebyla by taková adaptace mnohem levnější než konverze budovy lázní na galerii?

K tomu jsem dodatečně dostal následující informace: Dokumentace na obnovu lázní ve fázi stavebního povolení byla zpracována v letech 2006 - 2007. Investor se nenašel. Náklady na provoz lázní by byly v porovnání s galerií výrazně vyšší. Mokrý provoz v této stavbě, aniž by plesnivěla, znamená obrovské přetápění. Vzhledem k nemožnosti zateplení musí být topení teplovzdušné a protože se jedná o mokré prostředí, muselo by se topit na vyšší teploty než v galerii. Tzn. v zásadě byly 2 možnosti: buď za fasádu vestavět novou konstrukci (nebezpečí onoho v článku zmiňovaného fasádismu) nebo se musela najít pro záchranu domu nová náplň...

Filip Landa, architekt