Karl Friedrich Kühn patří nepochybně mezi nejvýznamnější ale paradoxně také nejméně známé historiky umění spjaté s Libercem. Stejně jako další významní doboví historici umění i architekti, kteří se věnoval problematice památkové péče a praktickým řešením jejích problémů, přičemž právě Kühna můžeme považovat za jednoho z největších praktiků meziválečné památkové péče vůbec.

Studium a praxe

Karl Friedrich se narodil 17. února 1884 v Trutnově, v rodině místního stavitele Konrada Kühna a jeho starším bratrem byl významný architekt působící v Liberci, Max Kühn. Po ukončení trutnovské státní reálné školy v roce 1903 studoval na Vysoké škole technické ve Vídni, mj. u profesorů Christiana Ulricha, Karla Königa, Karla Mayredera a Maxe von Ferstela. V dubnu 1908 zde úspěšně složil Státní zkoušky a v roce 1909 získal titul doktora technických věd za svou disertační práci věnovanou kostelu sv. Trojice v Kuksu. Ve Vídni navštěvoval také přednášky Maxe Dvořáka z dějin umění, které ho nadále hluboce ovlivnily a silně se promítly zejména v jeho pozdějším profesním životě, věnovaném památkové péči. Další významnou zkušeností vztahující se k památkové péči, kterou získal, byla jeho účast na stavebně historickém průzkumu Diokleciánova paláce ve Splitu (dnešní Chorvatsko) pod vedením významného rakouského archeologa a architekta, profesora Georga Niemanna, kde měl za úkol zaměření a výzkum tzv. Zlaté brány. Během studií zároveň pracoval v architektonickém ateliéru svého učitele Maxe Ferstela. Ještě před svým absolutoriem byl v listopadu 1908 jmenován stavebním praktikantem pražského místodržitelství. V letech 1910 – 1912 působil na stavebním úřadě v Liberci a blízké Chrastavě, kde vedl realizaci liberecké státní reálky a chrastavského okresního soudu a zároveň pracoval v libereckém ateliéru architektů Heiricha Fanty a svého bratra Maxe Kühna. Zajímavé je, že se svým bratrem architektem s největší pravděpodobností vzájemně ovlivňovali, o čemž svědčí erudovaný příspěvek Maxe Kühna Über bodenständige Architektur in Reichenberg (1909), zaměřený na průčelí libereckých měšťanských domů na přelomu 18. a 19. století, tedy tématu, kterému se posléze věnoval i Karl Friedrich Kühn. V Liberci se také pravděpodobně oženil s Herminou Grosse, která pocházela z Hrádku nad Nisou. Klíčovým okamžikem, který poznamenal jeho další životní dráhu, byl však až zisk místa technického sekretáře v Císařsko-královské centrální komisi pro ochranu památek v roce 1912 na doporučení Maxe Dvořáka a dalšího historika umění Josefa Neuwirtha. V roce 1917 byl povýšen na technického zemského konzervátora Centrální komise pro České země a po skončení první světové války mu byla v únoru roku 1919 jeho funkce opětovně potvrzena Ministerstvem školství a národní osvěty. Původní Centrální komise byla v Československé republice nahrazena novou institucí a to Státním památkovým úřadem, ve kterém byl Kühn činný až do roku 1935, kdy odchází do Brna. Během své práce na Státním památkovém úřadě působil také jako výkonný památkový architekt a zúčastnil se např. stavebních úprav zámku ve Zbirohu, děkanského kostela v Opavě a radničních budov v Litoměřicích a Českém Krumlově. Roku 1919 se habilitoval na Německé technice v Praze svou prací věnovanou péči o exteriéry středověkých objektů (Über die Aussenbehandlung mittelalterlicher Baudenkmale) pro obor památkové péče a tamtéž od roku 1924 přednášel dějiny architektury jako soukromý docent pro ochranu památek. Následně byl pak na této škole roku 1931 jmenován mimořádným profesorem. Mimo to v Praze roku 1923 získává titul stavebního rady. V této době rovněž přednášel na Akademii výtvarných umění o uměleckých slozích, přičemž Kühn byl velmi ctižádostivou osobností a na všech svých titulech si velice zakládal.

30. léta - Brno

Po svém příchodu do Brna vedl Kühn na místní technice Institut pro stavební dějiny a dějiny umění, kde měl přednášky z památkové péče, architektury, slohového vývoje a architektonické estetiky. Po vzniku protektorátu Böhmen und Mähren v roce 1939 byl jmenován přednostou brněnské pobočky Památkového úřadu v Praze a konzultantem správce Obrazárny Moravského muzea v Brně. Zde je nutné poznamenat, že ač Kühn nebyl aktivním nacistou, zastával silně nacionalistické postoje v otázce „německého“ umění, což se výrazně projevovalo v jeho publikační činnosti i ve výběru zpracovávaných témat. Právě proto se ve svých pracích zaměřuje takřka výlučně na pohraniční oblasti. Během svého života byl také členem velké řady spolků a sdružení Za všechny jmenujme Wienner Bauhütte a Zentralvereinigung österreichischen Architekten ve Vídni, Deutsche Coldewey Gesellschaft für Bauforschung v Berlíně, Gemainschaft deutscher Architekten für die Tschechoslowakische Republik a především Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste in der Tschechoslovakischen Republik do které vstoupil v roce 1926. Zde byl pověřen přípravou soupisů uměleckých a historických památek v dosud nezpracovaných pohraničních oblastech. Mimo Liberecký okres shromažďoval podklady pro památkové soupisy okresů Jablonec nad Nisou, Frýdlant v Čechách a Mikulov, ovšem zpracován a vydán byl v roce 1936 pouze okres Liberec, který je zároveň posledním soupisem vůbec.

Problematika památkové péče

Významnou složku Kühnovy rozsáhlé publikační činnosti tvořila problematika památkové péče, ve které se ohlas Dvořákových myšlenek projevuje nejsilněji. Zabýval se zejména technickými problémy v oblasti ochrany památek a tak si např. jako jeden z prvních uměleckých historiků vůbec (!) ve své době všímá elektrifikace historických měst a památkových objektů včetně problémů které s sebou nese a jež se následně v rámci památkové péče snaží řešit, nebo se věnuje ochraně památek při leteckých náletech. Kühnovo nejvýznamnější a také nejaktuálnější dílo věnované památkové péči je nicméně kniha Die schöne Altstadt: ihr Schutz, ihr Umbau, ihre verkehrsverbesserung, která vyšla v roce 1932 a za níž získal 1. cenu v literární soutěži Masarykovy akademie práce. Knihu pojímá jako jakéhosi pomocníka a rádce městské urbanisty a architekta tak, aby byly i přes nutné asanační zásahy zachovány v důstojné podobě historické památky včetně jejich okolí, které považuje za stejně důležité jako památku samotnou – v této souvislosti v úvodu knihy poznamenává, že neregulovaný růst měst má za následek ohrožení památkového fondu a mění nenávratně jeho okolí. Ostře zde také vystupuje vůči útokům, směřovaným proti památkové péči. Leitmotivem knihy je problematika regulace a stavebního vývoje starých měst, do které zahrnuje jak celkový městský obraz historických sídel, tak i jednotlivé prvky které ho spoluvytvářejí. Kühn na jednotlivých případech uvádí vhodná doporučení k ochraně a údržbě nejen jednotlivých památek, ale i celých památkových souborů. Jako hlavní cíl těchto kroků uvádí zlepšení a modernizaci městského prostoru, ovšem při zachování jeho památkových hodnot. Kniha je rozdělena do pěti hlavních částí, přičemž první a zároveň nejrozsáhlejší je věnována přestavbě historických jader starých měst a vnějšímu zlepšení městského prostoru, přípravě a následnému přetváření vnitřních čtvrtí velkoměst. V první kapitole, nazvané Doprava a vedení komunikací sleduje napřimování komunikací, regulaci dopravy, pěší zóny, pasáže a podloubí. Druhá kapitola se věnuje domům a uličnímu prostoru – zde je zmiňováno zastavování proluk a další regulace prostoru. Třetí kapitola se zaobírá starými domy, jejich opravami, demolicemi, izolacemi i jejich uplatněním jako pohledových kulis v rámci města a také vztahem historické zástavby k nové výškové, včetně dalšího zvyšování historických objektů. Kapitola čtvrtá je věnována stále aktuálnějšímu tématu novostaveb v rámci historické zástavby, kde se Kühn nevyhýbá ani problematice novodobých kopií památkových objektů a dále pak parkům a garážovým stáním v historických městech. Druhá rozsahem nejkratší část knihy se věnuje asanaci historických měst a následující třetí část pozitivním moderním úpravám půdorysné osnovy historických měst. Část čtvrtá a pátá představují patrně nejpragmatičtější část knihy; věnují se finančním nákladům na úpravy a rozšíření historických měst a zákonným opatřením k jejich ochraně. Přestože Kühn knihu napsal již před více než 80 lety a ta nezapře dobu svého vzniku, lze v ní nalézt řadu témat, která dodnes neztrácejí nic ze své aktuálnosti. I když se jedná o dosud ne zcela doceněné dílo, nepochybně patří mezi to nejlepší z meziválečné literatury věnované památkové péči, co bylo napsáno na našem území.

Text je zkrácenou verzí článku „Pozapomenutý historik umění Karl Friedrich Kühn,“ uveřejněného ve Sborníku NPÚ, ÚOP v Liberci v roce 2007.