"Krásný sen moderního člověka, touha po účelném, vně i uvnitř stylovém domovu, plném slunce a pohody by zde mohl být uskutečněn jako nikde jinde. Kde se proboha dá nalézt na severu Čech takové Eldorádo, jenž poskytuje v příznivých klimatických podmínkách uzdravujícímu se a nemocnému na dosah ruky nádherný les, turistovi krásné hory…“ (Josef Kubina: Vom Reichenberger Einfamilienhaus 1909)

Snad v žádném našem městě se nelze setkat s tolika protiklady, jako právě v Liberci. Na jedné straně mimořádně vysoké ambice jeho obyvatel i politické reprezentace, které se projevily po polovině 19. století v označení města jako „zweite Landeshauptstadt , erste deutsche Stadt Böhmens,“na straně druhé absence komplexního zastavovacího plánu, a takřka periferní charakter některých částí, pronikající do samého středu města. Díky tomu vznikla působivá skrumáž vzájemně koexistujících průmyslových areálů, honosných vil, pompézních veřejných budov, velkorysých zahradních čtvrtí a maloměstské zástavby, vytvářející zdejšího svérázného genia loci. S trochou nadsázky lze konstatovat, že stejně jako byl označován Hradec Králové za „salon republiky,“ Liberec byl prezentován jako výkladní síň německého živlu v Čechách.

Město v zahradách

Příznačným rysem Liberce jsou zejména mimořádně rozlehlé vilové čtvrti, které co do kvality a rozsahu nemají na našem území téměř obdoby. Při jejich rozvoji, úzce souvisejícím s průmyslovou konjunkturou, sehrál klíčovou roli na přelomu 19. a 20. století především fenomén tzv. zahradních měst, který se posléze stal jedním z charakteristických znaků města a zůstal pro něj signifikantní až do 50. let 20. století. Kořeny Liberce jakožto zahradního města však sahají již na konec 18. století, tedy více než sto let (!) před tím, nežli byla poprvé vydána klíčová kniha Ebenezera Howarda Zítřek. Pokojná cesta ke skutečné reformě (1898), později v upraveném vydání nazvaná Zahradní města zítřka (1902). Patrné jsou v půdorysné osnově dvou nových sídlišť situovaných na předměstí tehdejšího Liberce, Kristiánova a Filipova města, které spolu s Novým Borem patří k našim nejpozoruhodnějším klasicistním založením. Z nich vyniká především Kristiánov, který plnil funkci architektonického předpolí zámeckého areálu a vytvářel reprezentativní pohledovou kulisu někdejší hlavní cesty k zámku od Prahy. Dobrou představu o úrovni bydlení v Kristiánově si lze udělat z úryvku dopisu Boženy Němcové, která zde jistou dobu pobývala. Je ovšem dlužno dodat, že progresivní tendence, které vykazuje urbanistické řešení, kontrastuje s velmi formálním, pozdně barokním pojetím jednotlivých domů.

Hlavní podíl na výsledném zahradním charakteru města, prostoupeném všudypřítomnou zelení má neobyčejně členitý a takřka neurbanizovatelný terén. Tato skutečnost představovala základní determinant, určující jeho následnou podobu a i přes opakované regulační snahy magistrátu během 19. a 20. století je v urbanistické osnově města stále dobře patrná značná roztříštěnost a neuspořádanost. Pro celkovou urbanistickou koncepci byl tudíž příznačný především adiční princip, kdy ke stávajícímu drobnému jádru byly pozvolna připojovány nové sídelní celky – vilové čtvrti. Své přirozené „mocenské“ centrum, reprezentované novou radnicí město získalo až zásadním rozšířením Benešova náměstí na sklonku 19. století, neboť do této doby se historické centrum spíše ztrácelo ve stínu novějších celků (Nové Město, Kristiánov).

Činžovní zástavba byla cele v zajetí eklektismu, zřetelně ovlivněného vídeňskými i bavorskými vzory a kvalitnější obytná architektura se tudíž logicky objevovala spíše v rámci individuální vilové zástavby pro movitější stavebníky, která měla lví podíl na „zahradním“ charakteru města. Jednou z prvních vlašťovek byla luxusní rezidenční čtvrť, ohraničená ulicemi Masarykova, Zborovská, Dvořákova a Lesní, v bezprostřední blízkosti Muzea. Navázala na reprezentativní historizující vilovou zástavbu promenádní Masarykovy třídy, v níž bydlela většina tehdejší městské honorace. Skutečnost, že tato „liberecká Ringstraße“ byla již od počátku plánována jako promenáda, potvrzuje výrazné uplatnění zeleně, kdy po každé straně třídy byly umístěny dvě řady stromořadí a vybudování městského parku (do nějž ulice ústila) spolkem Naturfreunde.

Návrh uliční sítě nového sídliště, vycházející ještě z houževnatě přežívající klasicistní šachovnice, vypracoval v roce 1894 ateliér Obecně prospěšné stavební společnosti (Gemeinnüztige Baugesellschaft) pod vedením libereckého architekta Ernsta Schäfera. Společnost postavila na šedesát menších rodinných domů a centrum tvořilo parkově upravené Sukovo náměstí. Při výstavbě jednotlivých domů stavebníci museli předem souhlasit s pravidly společnosti, tykajícími se především zákazu dodatečných stavebních úprav. Přestože je na jednotlivých domech sídliště patrná snaha o jednotný architektonický výraz (oblíbený byl zejména motiv věžičky) a silný vliv doznívajícího historismu, objevují se současně prvky nastupující secese, které se však uplatňují jen v detailu.

Zlatá předválečná léta

Na počátku 20. století již byly vyčerpány možnosti neoslohů a pozvolna nastupuje geometrická secese a moderna. Zajímavý je v této souvislosti fakt, že až na výjimky se zde na rozdíl od sousedního Jablonce nad Nisou nesetkáme s florální secesí. Důvodů bylo několik. Zdejší architekti florální secesi sice dobře znali a „uměli,“ ale protože nekonvenovala se vkusem místních stavebníků, příliš ji neužívali. Velký vliv měla také politická orientace na Německo a negativní postoj místních nacionálů vůči centrální vídeňské vládě a v neposlední řadě rovněž silný konzervatismus zdejšího prostředí, které nemuselo na rozdíl např. od sousedního Jablonce nad Nisou, úzce spjatého s bižuterním průmyslem, reagovat na aktuální módní trendy. Proto byla upřednostňována raději monumentální geometrizující secese a především barokizující moderna, jež získala v Liberci posléze neotřesitelné postavení v souvislosti s její vazbou na místní stavební tradice. Patrně nejkvalitnějším reprezentantem tohoto proudu byl Max Kühn, programově navazující na zdejší pozdně barokní a klasicistní architekturu. Vedle místních architektů se na řadě rodinných domů podíleli i významní tvůrci ze sousedního Jablonce nad Nisou, namátkou Robert Hemmrich či Rudolf Günter.

Významnou úlohu sehrála ve zdejším prostředí rovněž anglická obytná architektura ovlivněná hnutím arts and crafts, zprostředkovaná mimořádně vlivnou publikací Hermana Muthesia Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen,Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum. Její vliv je patrný především v tvorbě architekta Ernsta Schäfera, který postavil množství rodinných domů v prostoru vilové enklávy nad libereckou přehradou. Rozvoj města by byl nemyslitelný také bez podpory místní buržoazie, která se díky svým značným finančním možnostem nepřímo podílela na mimořádně vysoké kvalitě liberecké architektury 19. a první poloviny 20. století. Její přínos spočíval nejen v angažování jednotlivých tvůrců, ale především v bohaté mecenášské činnosti. Největší zásluhy v tomto ohledu připadají rozvětvené rodině Liebiegů, jejichž přínos městu lze bez obav srovnávat i s postavením a vlivem Tomáše Bati ve Zlíně. Nejzdařilejším výsledkem jejich plodné spolupráce s norimberským architektem Schmeissnerem je jeden z nejpozoruhodnějších příkladů zaměstnanecké kolonie vybudované na principu zahradního města na našem území, tzv. Liebiegovo městečko, postavené jako zázemí textilní továrny Johann Liebieg & Co., pozdější Textilany. Koncepce kolonie vychází nejen z teoretických zásad hnutí zahradních měst, ale i z myšlenek Hermana Muthesia a urbanistických zásad Camilla Sitteho. Kolonie ovšem nebyla pouze běžným dobovým sociálním projektem, ale především reprezentativním podnikem, kterým Liebiegové navenek demonstrovali své bohatství a postavení.

Další velká rezidenční čtvrť s řadou neoslohových i secesních domů se nachází na Keilově vrchu. Její největší devizou je vynikající urbanistické zapojení sídliště do značně svažitého terénu a zdařilé zakomponování jednotlivých domů do příkrých svahů, přičemž svou koncepcí má poměrně blízko ke zmíněnému Liebiegovu městečku.

V nově vzniklém státě

Během období první republiky lze v souvislosti s politickým oslabením místního německého obyvatelstva sledovat částečnou stagnaci výstavby, především v oblasti veřejných budov. U obytné architektury naproti tomu panovala zcela opačná situace, neboť se zakládaly nové vilové čtvrti pro státní úředníky, střední třídu i místní elity. Poněkud paradoxně se však na rozdíl od předchozího období objednavatelem progresivnější architektury stává především bohatnoucí střední třída. V architektuře a urbanismu meziválečného Liberce lze spatřit dva základní rysy. Prvním je soustavné rozšiřování plochy města o nové obytné celky (zde i nadále dominoval fenomén zahradního města) a druhým přestavba centrální část v prostoru dnešního Soukenného náměstí, z něhož se stává pozvolna hlavní městský prostor. Pro Liberec je charakteristické také to, že se zde až na výjimky neuplatnila funkcionalistická architektura, typická pro české vnitrozemí. Sporadicky se objevující funkcionalismus byl takřka výlučně spjat s českým kapitálem (Baťa, Brouk + Babka) a projektován českými architekty (Karfík, Gillar). Jistou výjimku představují pouze vily Bertholda Schwarze, Karla Wintera, Carla Webera a Ernsta Englera.

I v meziválečném období tak stále převažuje konzervativní a tradicionalistická architektura (velkou oblibu si získalo zejména art deco) a nejkvalitnější stavby pocházejí od mimolibereckých tvůrců k nimž patří např. Thilo Schoder z Gery, autor pozoruhodné expresionistické vily Franze Strosse, kterou lze bez váhání zařadit mezi „top ten“ meziválečné vilové výstavby. Tradicionalismus v podání oblíbeného Maxe Kühna či Franze Radetzkyho, tvořící v případě Liberce regionální paralelu k dobovému neoklasicistnímu revivalu, tudíž i nadále představoval dominantní proud místní architektury.

Vedle projektů individuálního bydlení nadále probíhala také masivní výstavba sídlišť, budovaných povětšinou na principu zahradních měst. V pozici investora se na nich vedle místních průmyslníků (zejm. Liebiegové) podílelo i město. K nejzdařilejším příkladům patří městská sídliště na Jeřábu (E. Schäfer, K. Kerl) a Králově Háji (K. Kerl), v jejichž urbanistickém řešení je patrný silný vliv oblíbeného architekta Schmeissnera, čitelný zejména v Kerlových realizacích na Králově Háji.

Z paneláků do paneláků?

Zlom v relativně pozvolném a kontinuálním vývoji přišel až se 60. léty 20. století, kdy se započalo s masivní výstavbou panelových sídlišť, která znamenala jeden z nejtvrdších zásahů do intravilánu města. Předimenzovaným, typizovaným sídlištím, vyznačujícím se nízkou úrovní konceptu i provedení, se podařilo téměř potlačit dosavadní zahradní charakter Liberce. V tomto trendu paradoxně pokračuje i výstavba po roce 1989, kdy typizovaná sídliště vystřídaly neméně fádní a uniformní viladomy a plytká sídliště „naležato“.

Naštěstí alespoň neotřelé a nápadité projekty studentů architektury na TUL dokazují, že se dá stavět i jinak a tak se snad jednou dočkáme toho, že se opět podaří navrátit dezurbanizovanému a poškozenému městu tvář a opět navázat na lokální tradici zahradního města.