Parafrází k „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“ z března 1971, které znamenalo definitivní stvrzení prohry pro rodící se demokratickou společnost v ČSSR, se pokusím ve stručnosti zobecnit osobní zkušenosti s ochranou díla ateliéru SIAL. Tyto postřehy by mohly napomoci lidem, kterým architektura posledních pěti dekád není lhostejná a kteří jsou ochotni pro uchování jejich kvalit něco udělat.

Stimulem pro památkovou ochranu této architektury je zhusta až její přímé fyzické ohrožení, často v momentě, kdy je o zániku či znetvoření stavby rozhodnuto. Památková ochrana se rodí ex post, s malou šancí na úspěch. Ministerstvo kultury se při schvalování věci za kulturní památku brání památkové ochraně z důvodu účelovosti tohoto návrhu, který zkomplikuje vlastníkovi nakládání s jeho majetkem, a nechce riskovat případné soudní spory. Při pohledu na dějiny památkové péče se přitom vkrádá kacířská myšlenka, že ochrana architektury často vznikala až v důsledku jejího ohrožení, nikoli z důvodu včasné reflexe architektonických hodnot. Příhodně zrovna památková ochrana vysílače a horského hotelu na Ještědu, dnes národní kulturní památky aspirující na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, se v roce 1998 zrodila z prostého důvodu, že se objekt stal předmětem nařízené exekuce a nikdo netušil, jaký bude další osud této stavby. Ministerstvo kultury v tomto případě dokázalo během necelých dvou týdnů od podání návrhu Okresního úřadu v Liberci zcela účelově prohlásit stavbu kulturní památkou, starou či lépe mladou teprve 25 let od jejího dokončení. Ohrožení výjimečného architektonického díla bylo natolik zřejmé, že nenastala ani diskuze či dokonce zpochybňování jeho hodnot. Bohužel tato kauza nebyla tím správným stimulem pro seriózní diskuzi o památkové ochraně architektury 60.-80. let, byť k ní fakticky již došlo.

S odstupem pár let se v roce 2005 a opakovaně v roce 2007 rozvířila diskuze o památkové ochraně nákupního střediska Ještěd/Tesco, která utichla jeho zbouráním. Při formulování hodnot této architektury vyšlo najevo, že i v odborné veřejnosti není na tuto konkrétní stavbu ucelený názor, což bylo využito jako vhodný argument proti jejímu zachování. Aby se neopakovala další podobná kauza, kterou nejen česká památková péče, ale celá společnost postupně ztrácí podstatnou část své nedávné minulosti, je potřeba, aby došlo k „memoraci“ kvalit architektury 60.-80. let 20. století. Demolice nádraží Těšnov se stala mementem v ochraně industriálního dědictví. Podobným mementem by se mohla stát demolice nákupního střediska Ještěd/Tesco v Liberci, pokud se tématu budou včas a důrazně věnovat odborníci, kteří jsou schopni formulovat nadčasové hodnoty této architektury. Bohužel tato architektura je stále časově nepříjemně blízká, o čemž svědčí např. neujasněná a neukázněná terminologie a klasifikace. Jak a lze vůbec tuto architekturu nějak charakterizovat nebo pojmenovat? Pokusím se nastínit čtyři základní kroky, jejichž naplnění, či alespoň pokus o jejich naplnění, napomůže k tomu, aby památková ochrana nebyla posledním zoufalým pokusem o zachování, ale naopak vrcholem zhodnocení kvalit této architektury.

Demýtizace architektury

Architektura 60.-80. let minulého století je stále prokleta dobou svého zrození. Architektura je velmi mladá pro to, aby byla všeobecně přijímána jako paměti-hodná. Na dobu tzv. normalizace se často snažíme spíše zapomenout jako na období zmařených nadějí a umělé izolace. Přežívající termín „normalizace“ je nejlepším ukázkou zhodnocení doby, která byla všechno možné, jen ne normální. Kupříkladu kolektivní bydlení je dědictvím, kterého se chceme všemožně zbavit než na něj rozumně navázat a rozbarvování fasád panelových domů je nejkřiklavější „folklorní“ touhou po žádaném individualismu. Nečetná kvalitní architektura nám opticky, někdy už i fyzicky, mizí v dochované podprůměrné kvantitě dobové stavební produkce. Argumentem pro památkovou ochranu je často sentiment např. z doby našeho dětství, kdy tato architektura tvořila každodenní kulisy života, což je pro památkovou ochranu ovšem pouze zástupný důvod. U památkově chráněných staveb se často uvádí, že je „dokladem doby“. Kvalitní architektura z epochy 60.-80. let ale vznikala spíše jako protiklad doby, jako těžce vyvzdorované umělecké dílo, u kterého se jeho autoři odmítli podřídit dobové konvenci. Projektanti kvalitativně nadprůměrných staveb obtížně hledali kontext se světovou architektonickou produkcí, kterou doma málokdo chápal a dodnes má s jejím pochopením většina společnosti vážné problémy.

Kvalitní architektura socialistického modernismu je často brutalistní, konfrontačně se vymezila vůči svému prostředí, někdy přímo v centru historického města. Tato architektura je často bezohledná k historickému i krajinnému kontextu, je provokativním solitérem, ale pokud jsme schopni si uvědomit, zformulovat a tlumočit její kvality, má právo na existenci – zdánlivý i programový brutalismus této architektury není důvodem pro její deklasování a likvidaci. Někdy u veřejnosti nastává zvrácený pocit zadostiučinění, že novostavbu, kvůli které před desetiletími zanikl starší historický dům nebo rozsáhlejší zástavba, potká stejný osud. Po zkušenosti s nákupním střediskem Ještěd/Tesco ale nastává v mnoha lidí naopak vystřízlivění, někdy až šok, v momentě, kdy je zahájena samotná demolice – ozývá se zmíněný sentiment, mizí navyklé kulisy každodenního života ve městě. Kulturních dokladů každodennosti je ovšem zatím příliš mnoho na to, aby byly předmětem památkové ochrany. Některá muzea se ale již začala profilovat např. na dokumentaci a kompletaci designu a užitého umění ve sledovaném období. Budovy si na rozdíl od nábytku nebo domácích spotřebičů do depozitáře nebo expozice neuložíme, ale na mnohém stavebním úřadě nebo ve firemním archivu je dochována unikátní stavební dokumentace v nedůstojných podmínkách. Archivace této dokumentace je proto stejně důležitá jako ochrana samotné architektury. Totožný problém představuje originální vybavení interiérů těchto staveb. Ani národní kulturní památka Ještěd nemá vyřešenu ochranu dochovaného původního mobiliáře „in situ“ a záleží jen na dobré vůli vlastníka, zda ho zde uchová.

Další šok ze ztráty výjimečné architektury u veřejnosti může nastat poté, co na asanované parcele vyroste nová stavba. U mnoha lidí dochází k procitnutí a až v tento moment si uvědomí, jakou kvalitu obsahovala předchozí stavba. U dřívějších kritiků lze vysledovat obrannou reakci v podobě zpětné autocenzury, kdy odmítají či popírají svůj předchozí názor, který posloužil mj. k odůvodnění demolice. Kvalitní stavby přitom často zanikají ne pro svůj špatný technický stav nebo pro svou provozní neudržitelnost, ale kvůli ekonomické hodnotě pozemků, na kterých stojí v centrech měst.

Popularizace architektury

Módní retro styl 60.-80. let u mladé generace, která tuto dobu nezažila naplno, přináší překvapivé zjištění, že tato generace je schopna intuicí vycítit kvality „mladé“ retro-architektury mnohem lépe, než generace, která v této době vyrostla.

Široká veřejnost zatím nechápe důvody, proč by se tato architektura měla zachovávat. Třeba na téma panelových sídlišť vznikají vtipy, které v hospodě pobaví, ale v seriózně vedené diskuzi neprávem deklasují nečetnou kvalitu urbanistických celků. Architektura socialistického modernismu 60.-80. let ještě nemusí dopadnout tak špatně jako architektura bruselského stylu, která téměř zanikla. Je jen otázkou veřejné a koordinované angažovanosti lidí, kteří jsou schopni a ochotni tuto architekturu kriticky zhodnotit a prezentovat tak, aby byly její hodnoty obecně pochopeny. Kvalitní stavby 60.–80. let jsou jednoznačně potencionální památky budoucnosti a je jen otázkou času, kdy se zbavíme ostychu a ztotožníme význam např. hotelu Thermal v Karlových Varech (objekt ve vlastnictví státu!) se středověkým hradem nebo barokním kostelem. K jednoznačně srozumitelné prezentaci kvalit této architektury je ale nutná shoda odborné veřejnosti. V případě libereckého Tesca občasné kritické hlasy z řad historiků umění, byť možná i dobře míněné, vykonaly „medvědí službu“ a k obecnému docenění kvality došlo post mortem. V radniční galerii U Rytíře v Liberci byla v únoru 2010 uspořádána velmi kvalitní a hojně navštívená výstava fotografií „Už nejdu do Ještědu“, po které následovala téměř u všech návštěvníků citelná vlna vzteku a frustrace. Stavbami, jedno zda novými či starými, lze společnost uzdravovat a léčit, ale i poškozovat a ponižovat. Liberec je výstavní ukázkou, jak lze demolicí mladé památky a výstavbou předimenzované a architektonicky nezvládnuté novostavby prohloubit přetrvávající traumata.

Nadějí do budoucna je generace, narozená po roce 1989, která tuto architekturu vnímá jinýma očima, mnohem lépe v ní nalézá její kvality a mnohem snadněji se s ní ztotožňuje a co je pro památkáře nejslibnější – tato generace je ochotna obětovat svůj čas a energii na její záchranu. Bohužel tato polistopadová generace nemá ještě patřičnou váhu ve společnosti, ale zraje!

Kritická kanonizace architektury

Závisí především na historicích architektury, zda kanonizace hodnot, obsažených v této architektuře, proběhne včas a napomůže k jejich fyzickému uchování. Sial má štěstí díky profesorům M. Masákovi, R. Šváchovi, fotografu J. Jiroutkovi a mnoha dalším, že se proces kanonizace Sialu již zahájil. Ostatní dobové ateliéry i jednotliví tvůrci jsou na tom až na výjimky neprávem výrazně hůř. Kritické zhodnocení této architektury zřejmě nemůže zvládnout regionální historik nebo topograf – navíc doma není nikdo prorokem. Je nutné zapojit váhu institucí a akademiků i nutný odborný lobbing. Argumentace kvalit architektury je někdy dost subtilní „hodinářskou“ prací, protože chybí základní literatura, srovnání s architekturou v okolních zemích i celosvětovým kontextem, což je stále následek kulturní izolace ČSSR. Odpůrce této architektury proto může snadno vyhrát kvůli myšlenkově omezenému stereotypu, který je obecně přijímán za pravdivý. Termín kanonizace zavání přehnaně nekritickým postojem k této architektuře, ale se znalostí a zkušeností vývoje moderního kultu památek je zcela na místě.

Kodifikace architektury

Kodifikací je míněno stanovení právně závazné památkové ochrany (plošnou pro urbanistickou strukturu nebo solitérní pro jednotlivé stavby) – až zde nastává úkol pro památkáře. Současná situace v Národním památkovém ústavu architektuře 2. poloviny 20. století přeje, což mj. dokládá tato konference. Nutné předcházející kroky, které jsem výše nastínil – tj. demýtizaci, popularizaci a kanonizaci architektury je nutné naplňovat postupně a nezačínat tím posledním krokem, tj. památkovou ochranou. Obrazně zapřaháme vůz před koně, ne naopak, jak je třeba. Památkáři už ze své podstaty jsou konzervativně orientovaní, nelze očekávat, že jako první budou obhajovat architektonickou kvalitu, která není zcela zřejmá. Přesto v posledních kauzách památkáři prokázali, že při záchraně architektury 60.-80. let suplují veřejný zájem, který se ještě nevytvořil v dostatečné síle. Památkáři rovněž nahrazují autority, proto ochrana moderní architektury dopadá, jak dopadá. Česká památková péče od r. 1989 spočívá slovy prof. Hlobila na konzervativních základech, které lze charakterizovat rezervovaností a spolehnutím se na osvědčené hodnoty. Přitom tomu nebylo vždycky tak. Inspirací z minulosti může být brněnská konference Ochrana památek moderní architektury v roce 1970, kdy byla zdůrazňována nutnost ochrany architektury z meziválečného období, tj. časový odstup od vzniku staveb byl 30-50 let. Do diskuze o památkové ochraně i do samotné fyzické záchrany se zapojily nejen památkáři ale historici umění a samotní autoři staveb. V porovnání s dneškem ale chyběl v diskuzi před 40 lety názor vlastníka. Tento nedostatek bohužel přežívá dodnes. Role vlastníka je pro památkovou ochranu nesmírně důležitá, protože případná zodpovědnost za zajištění kodifikovaných hodnot bude spočívat hlavně na něm. Platná legislativa sice staví veřejný zájem nad vlastnická práva, ale žitá praxe je spíše opakem a zmíněný případ vysílače a hotelu na Ještědu je vzácnou výjimkou. Postoj vlastníka objektu je pro současné ustanovení památkové ochrany klíčový. V případě, kde je vlastníkem výjimečně hodnotné architektury samospráva, veřejná instituce nebo dokonce stát, má snaha po uchování architektonických hodnot mnohem silnější morální argumentaci, protože tyto instituce musí hájit veřejný zájem, kterým je zachování architektonických hodnot.

Každý občan ČR má právo navrhnout věc za státem chráněnou kulturní památku – zodpovědnost alespoň v iniciativě památkové ochrany pro architekturu 60. - 80. let je tudíž všeobecná.

Článek vyšek ve sborníku z konference AXIS 2011.