Architekt Jiří Suchomel je jedním z těch, kteří dlouhodobě ovlivňují českou architekturu. Jeho vliv na ni v poslední době přichází především prostřednictvím jeho pedagogické činnosti na liberecké univerzitě, kde v r. 1994 založil Fakultu architektury. Jak sám v rozhovoru poznamenává, má radost z toho, že jeho studenti nacházejí cesty, jak se prosadit i v rámci světové scény. Přinášíme rozhovor publikovaný u příležitosti výstavy Sial na jaře roku 2011 (převzato od sdružení YAFA).

Jak jste se k dostal k architektuře, měl jste v tom vždy jasno?

V tom byl z části vliv mého otce, který sice architekturu vystudoval, vlastně ji ale nikdy moc nedělal. V nitru srdce chtěl být malířem a vedl mne taky tím směrem. Já jsem se rozhodoval, co budu dělat někdy před maturitou, to mně ještě nebylo sedmnáct, psal se rok 1961 a architektura mně připadala snadněji uchopitelná a zřetelnější než volné umění. Přihlásil jsem se tedy na Fakultu stavební ČVUT, kde byla architektura jedním ze studijních oborů a byl přijat, protože jsem u přijímací zkoušky věděl definici fyzikální jednotky ampéru. Nepřijali mne ovšem na architekturu, ale ke studiu na fakultě obecně. Studium tenkrát bylo organizováno svérázným způsobem. První dva roky studovali všichni studenti všech oborů dohromady a stejné, hlavně teoretické předměty a taky chodili hojně pracovat na různé stavby. Po dvou letech jsme se rozdělili a já jsem konečně měl jistotu, že studuji obor, který jsem si vybral.

Co je pro vás architektura?

Odpověď na tuhle otázku pořád hledám. V raném mládí mne lákala představa, že moje práce bude jiným dávat domy k životu. Pak jsem byl čím dál víc fascinován šíří toho oboru, tak jak jsem ho poznával. Těšilo mne spolupracovat se všemi těmi lidmi kolem mne. V Sialu jsem měl štěstí, těch zajímavých lidí různých profesí kolem byla celá řada. Když jsem začal mít první realizace, bylo to pro mne na jednu stranu velké uspokojení, na druhou stranu přinášely spoustu nových otázek. Nikdy jsem ale nelitoval, že jsem se vydal právě touhle cestou.

S jakými pocity vnímáte současnou výstavu SIAL, vybavily se vám konkrétní vzpomínky?

Pohled zpátky na ty desítky let práce pochopitelně vyvolává řadu vzpomínek. Na dobu, na lidi, na jejich snažení. Na nás, mladé nadšence, kteří byli přesvědčeni, že svojí prací přemohou stupiditu tehdejší společnosti. Že je důležité to nevzdat. Doufám, že tuhle atmosféru z výstavy cítím nejen já. Těšilo by mne, kdyby výstava podobně působila i na dnešní mladou generaci.

Jak hodnotíte, s odstupem let, význam SIALu?

Sial v době reálného socialismu dokazoval svým životem a prací, že bylo, i když svízelně, možné se vymknout omezením a dělat práce nad standard každodennosti a přesahující horizont malé země za železnou oponou.

Jaký je SIAL dnes?

V průběhu osmdesátých let ze Sialu postupně emigrovala řada těch, kteří byli jeho nadějí a generátory nových myšlenek. Tento vývoj po roce 1989 dále pokračoval a nová společenská situace vedla k transformaci kanceláře na dnešní SIAL s.r.o. Následovaly nesnadné roky, kdy Sial musel reagovat na změněné podmínky. Já jsem v roce 1994 založil libereckou fakultu architektury a v roce 1999 ze Sialu odešel. Od té doby mám se svými bývalými kolegy pouze občasné pracovní vztahy, nemohu ale vynášet žádné objektivní soudy. Ta kancelář se vyvíjí, přicházejí do ní noví lidé a někteří odcházejí. Myslím, že pracují zdatně a jsou si vědomi závazku slavného jména.

Existuje v ČR kancelář, nebo skupina architektů, případně jednotlivec, který by mohl být jakýmsi pokračovatelem tradice SIALu? (mám na mysli snahu o novátorství v oboru)

To by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné porovnání. Takové novátorství, které bylo pro Sial typické, tedy novátorství architektonické, opřené o novátorství technické, se dnes nenosí. Architekti jsou obklopeni nabídkou hotových produktů a řešení, jsou pod časovým i finančním tlakem a mají často tendenci si posloužit něčím, co už existuje, ne si komplikovat život pracným vymýšlením a vývojem. Existují ale nové, zejména mladé týmy s velkou chutí do života. Počkejme, co nám ukážou.

Mohl byste vzpomenout architekta Karla Hubáčka, co se vám při vzpomínce na práci s ním vybavuje?

Karel Hubáček byl výjimečný člověk. V době, která byla prolezlá samými nepěknostmi si dokázal zachovat rovnou páteř a co víc, dokázal vytvořit kolem sebe prostředí k relativně svobodnému životu a práci i pro ostatní. My, tehdy mladí začátečníci, jsme to sice vnímali a byli jsme mu vděční, plně docenit to ale můžeme až dnes.

Před vaším nástupem k SIALu, do Ateliéru 2, jste působil v Německu v prestižní kanceláři profesora Gottfrieda Böhma. Jak jste se k této příležitosti dostal? Byl to ten skutečný start vaší kariéry coby architekta?

Mně se v druhé polovině šedesátých let dařilo cestovat na léto na západ. Měl jsem známé v Cáchách a tam jsem vždycky měsíc nebo dva pracoval u nějakých architektů a za vydělané peníze dál jezdil po Evropě. V létě roku 1968 mne tam zastihla sovětská invaze a zůstal jsem delší dobu. Hlavou se mně honily myšlenky na emigraci. Gottfried Böhm byl v té době jakési enfant terrible německé architektury. Všichni slušní architekti stavěli uhlazené budovy v duchu mezinárodního stylu a mluvili hodně o sociologii, on byl ale spíš sochař a dělal své stavby velmi intuitivně. V prostředí elegantních krabic jeho současníků působily trochu jako středověké hrady. Studenti ho občas vnímali jako anachronickou raritu. Mne ovšem právě proto lákal. Přicházel jsem ze světa, kde nikdo takový neexistoval a já jsem chtěl jeho způsob práce zažít. Profesor Böhm byl velmi laskavý a velkorysý člověk. Přijal mne a já dodnes na dobu u něj strávenou vzpomínám s potěšením. Nestal jsem se ale jeho odchovancem. Na to bylo jednak málo času a pak – moje mentální založení bylo jiné. Bylo to ale poprvé, kdy jsem při práci měl zřetelné vědomí, že nejde jen o účelové tahání čar na výkrese, ale o vznik něčeho, co má obecně vyšší význam a výtvarnou hodnotu. Myslím, že to byl skutečný začátek mé profesionální dráhy.

Co považujete za nejdůležitější moment (momenty) vaší profesionální kariéry, měl jste štěstí, nebo to byla otázka tvrdé práce?

Druhým významným okamžikem pro mne byl pochopitelně nástup do Sialu. Od Böhma jsem na podzim roku 1969 odcházel do okupovaných Čech s jasným cílem jít do Liberce k Hubáčkovi. Pak následovalo třicet let soustavné práce plné různých momentů, které mne utvářely. Třetím zřetelným zlomem byla naše úspěšná soutěžní práce v roce 1980 do západního Berlína a na ni navazující stavba bytového domu v Berlíně. Mohl jsem tehdy šest let pracovat v kontaktu se svobodným světem a občas se stýkat s tehdejšími hvězdami evropské a světové architektury. Čtvrtý výrazný předěl byl v roce 1991, kdy jsem odjel do USA na Michiganskou univerzitu. Tam jsem jeden semestr učil na fakultě architektury, trochu cestoval a poznával nový svět. Pamatuji si na pocit omračující volnosti, který jsem tam zažíval a na překvapující zjištění, že mne práce se studenty těší. Zatím posledním, pátým výrazným okamžikem v mé dráze byla pro mne výzva založit školu architektury v Liberci, kterou jsem dostal od vedení liberecké univerzity v roce 1994. Neváhal jsem ani na okamžik, byl jsem poctěn tou ojedinělou příležitostí. Škole jsem se, myslím, hodně věnoval, i když to znamenalo značné omezení mé praktické činnosti.

Která z vašich realizací je pro vás něčím výjimečná?

Těch realizací není zase tolik, abych si je všechny nepamatoval a tak si na všechny vzpomínám. Výjimečná pro mne byla jistě ta první, i když nebyla významná. Dělal jsem několik drobností pro dnes již neexistující liberecké obchodní středisko Ještěd, například lineární světelné podhledy, design pasáží a bodový informační kód. Mým prvním domem byla pojišťovna v Liberci. Ta vznikala za dnes obtížně představitelných omezených podmínek. Odpovědí na ně byla mimo jiné fasáda z Copilitu, která trpěla řadou nectností a vyvolávala smíšené reakce. Dnes jsou takové fasády součástí jazyka mezinárodní architektury. Patnáct let jsem se staral, aby vznikl kulturní dům v České Lípě. Podařilo se na něm zrealizovat v té době nevídané věci – solární fasádu, zemní zásobník tepla, střešní zahradu a další vymoženosti. Když se dostavěl, odjel jsem na půl roku do Ameriky. Když jsem se vrátil, byl zcela zdevastován a nesloužil svému účelu. Velmi mne potěšil náš dům v Berlíně realizovaný jako součást tamější sociální bytové výstavby. Bylo zajímavé ho porovnávat s tím, co jako sociální bydlení vznikalo tehdy u nás – tedy s paneláky. Radost jsem měl i z nízkoenergetického Českého domu, postaveného během pěti týdnů na výstavě bydlení ve švédském Malmö.

Jste aktivní i na mezinárodním poli. Jak si stojí čeští architekti ve srovnání se světem? Jak svět vnímá české architekty?

Česká architektura nemá velký zahraniční ohlas a renomované zahraniční časopisy práce českých architektů příliš nepublikují. Rozhodně v porovnání s podobně velkými zeměmi, jako je Rakousko nebo Švýcarsko, je tento rozdíl zřetelný. Zčásti odráží skutečné relace v kvalitě práce, zčásti je ale vysvětlitelný i tradičně menší pozorností těchto medií k prostoru bývalého sovětského bloku. Proniknout do elitního klubu západní kulturní scény je obtížné a bude to asi ještě chvíli trvat.

Která ze skutečností, v rámci vašeho oboru, vás za posledních roky nejvíce mrzela a co vás naopak potěšilo?

Mrzelo mne zbourání libereckého obchodního střediska Ještěd. Těší mne naopak aktivita řady našich absolventů začínajících se zřetelně prosazovat na domácí i zahraniční scéně.

Jak je na tom obecně, podle vás, studium architektury v Čechách, funguje to?

Architekturu je možno dnes v Čechách a na Moravě studovat na celkem devíti institucích. To není malý počet škol. Každá z nich má více nebo méně rozdílné zaměření, velikost a přístup k tomu, jak tento obor svým studentům zprostředkovává. Mají taky různé podmínky jak geografického umístění, tak finančního ohodnocení. Ani ty nejlépe placené ale nemohou soutěžit s renomovanými zahraničními školami. Nejsou totiž schopné přilákat a uměřeně zaplatit velké mezinárodní hvězdy současné architektury jako stálé pedagogy. Liberecká škola vsází na svůj záměrně malý rozměr a otevřené prostředí, podporující intenzivní vztahy mezi studenty a vyučujícími. Tím se snaží kompenzovat svůj handicap polohy na periferii malé země.

Jaký je váš názor na úřad městského architekta, který současná liberecká radnice slíbila založit?

Městský architekt může mít smysl jen tehdy, bude-li skutečným partnerem politické reprezentaci města. To znamená, že na nich bude nezávislý a jeho funkční období bude stanoveno tak, aby vývoj města mohl dlouhodobě usměrňovat. Podstatná je i osoba, která bude tento úřad zastávat. Musí mít řadu kvalit a musí být dobře vybrána.

Máte čas na práci na vlastních realizacích, na čem v současné době pracujete? Máte konkrétní záměr, který byste rád realizoval?

Snažím se pracovat v rámci časových možností, které mně umožňuje moje činnost na fakultě. Už řadu let tam vedu architektonickou kancelář, která postupně navrhuje a realizuje zejména výstavbu nových budov pro libereckou Technickou univerzitu. Jednu jsme postavili, jedna je rozestavěná a další připravujeme. Stavět univerzitu je dobrý úkol, myslím.

Rozhovor byl se svolením autora Romana Dobeše převzat z http://www.young-fresh.eu