Miroslav Masák patří mezi okruh lidí, kteří významně ovlivnili vývoj nejen české architektury, ale troufáme si tvrdit, že i českých dějin. Je člověkem, který ani v těžkých dobách nedělal žádné kompromisy. Rozhovor s ním byl uskutečněn v období mezi dvěma úmrtími jeho blízkých přátel a spolupracovníků - Karla Hubáčka a Václava Havla, jemuž dělal začátkem 90. let prezidentského poradce. Během rozhovoru se prof. Masák ukázal jako noblesní člověk, z něhož sálá velká životní zkušenost a moudrost. V novoroční čas přinášíme tento rozhovor i čtenářům našeho webu.

Jak jste se dostal do Liberce?

V lednu 1959 mě pozvali na svoji svatbu dva moji přátelé, kteří se předtím dostali do Liberce na umístěnku. Parta jejich kamarádů pro ně připravila happeningy, při nichž každý z nás dostal určitou roli. Já jsem měl před svatebčany na schodech u radnice vystoupit jako ‚estebák‘ a perlustrovat náhodného ‚čumila‘. Moc se mi do toho nechtělo, ale úkol jsem splnil; babičky vytřeštěně koukaly, co se děje. Když jsem svou roli skončil, sebral mě skutečný ‚estébák‘...

V té době v ateliéru Karla Hubáčka už byl můj kolega Pavel Švancer, ateliér chválil, a tak jsem to zkusil. Druhý den jsem zašel za Hubáčkem, a ten mě vzal. Říkalo se, že to bylo kvůli té svatební scénce. Byl jsem v té době v Karlových Varech, odkud mě nechtěli pustit. Do Liberce jsem odjel bez razítka v občance, z čehož byl další průšvih a já se musel po týdnu vrátit zpět do Varů. Musel jsem si nejdříve „vyřídit papíry“ a do Liberce jsem tak mohl oficiálně přijít až v červnu 1959.

Jaký byl Váš první dojem z Liberce?

Už když jsem sem přicházel, docela dobře jsem Liberec znal. Měl jsem tu jednoho strejdu, za kterým jsem jezdil od roku 1945. Kromě toho jsem hrál házenou a Liberec byl v lize. Město se mi líbilo, Liberec vždy čerpal z úžasného okolí, tím, jak je ze všech stran sevřený horami. Uvnitř možná nebyl tolik atraktivní, ale to okolí dělá z Liberce zajímavé město.

Stál jste u zrodu Školky SIAL, jakési laboratoře mladých architektů sdružených kolem nedávno zesnulého Karla Hubáčka. Mohl byste nám přiblížit, jak to bylo se založením Školky? Byl to Váš nápad nebo to nějak vyplynulo ze situace?

Nebyl to nápad, který by se zrodil ze dne na den. Od druhé poloviny 60. let byla politická situace uvolněnější a existovala možnost dostat se za určitých okolností i za hranice. Chtěli jsme toho využít a pozvat někoho ze světa sem k nám. Vymysleli jsme si, že zpracujeme nevyužité, terénně zajímavé území od náměstí k soudu, a že na to uděláme sympozium. S myšlenkou sympozia přišel Stanislav Hanzík, vynikající sochař. Ten byl v roce 1965 pozván na bienále mladých umělců do Paříže, kde kromě malířství a sochařství vznikla disciplína řešení veřejného prostoru. V té době jsme spolu dělali projekt relaxačních lázní a bavili jsme se i o myšlence sympozia. Díky tehdejšímu primátorovi Moulisovi, který měl dobré kontakty na ministerstvu zahraničního obchodu – zdroj potřebných deviz -se podařilo v Liberci uspořádat Symposium o využití volného času mládeže s mezinárodní účastí. Tehdy nebylo vůbec normální, aby sem byli zváni zahraniční hosté ze Západu. V tom nás právě podržel výborný primátor Jiří Moulis. Sympozium se uskutečnilo a jeho závěry byly částečně využity v pozdějších projektech Sialu rozvoje libereckého dolního centra.

Druhým impulsem, který vedl k myšlence založení Školky, byla naše účast na dalším bienále v Paříži v roce 1967, kde jsme vystavovali projekt relaxačních lázní. Na základě všech těchto zkušeností mi došlo, že by se mělo vytvořit místo, kde by mladí architekti, kteří právě dokončili studium, mohli dozrát. V této životní fázi je velmi důležité tzv. „nezavřít si dveře“, ale mít možnost rozhlížet se a zjistit, co a kde může člověk dělat. V té době nebylo možné otevřít si vlastní ateliér, ke konci 60. let už neexistovaly ani umístěnky. Každý absolvent musel zvolit, kam chce jít, jestli třeba k Pragerovi nebo k Machoninovi, nebo do ústavů bez výrazných renomé. Když jsem mohl srovnávat zkušenosti a podmínky práce těch, kteří se nedostali k Hubáčkovi, bylo mi jasné, jak velmi důležitý je ten první krok po škole směrem do praxe. Proto vznikla Školka jako jakýsi inkubátor, přechodné stádium poskytující architektům čas rozhlédnout se, zhodnotit svůj talent, dozrát a rozhodnout o svém budoucím vývoji.

Na počátku roku 1968 jsme se dohodli s Karlem Hubáčkem a Jiřím Moulisem, že se pokusíme něco takového založit. Město poskytlo peníze na roční stáž prvním studentům, Heleně Jiskrové a Stanislavu Švecovi, kteří následně pro město vytvářeli různé architektonické studie. Tehdy jsme tomu ještě neříkali Školka, byl to pro nás specifický ateliér, poskytující studentům možnost dozrát. V červnu téhož roku vznikl Sial a naskytla se možnost poskytovat prostor pro více stážistů pod hlavičkou Sialu. Mysleli jsme tak na dva, tři, ale přihrnulo se jich čtrnáct. Hledali jsme pro Školku vhodné místo, po vzniku Sialu jsme se s přispěním města a okresu přesunuli do bývalého hostince Na Jedlové na úpatí Jizerských hor. Dům jsme během roku dali do pořádku a adaptovali jsme ho pro náš život. Na Jedlové se nejen pracovalo, tam se i bydlelo. Byl to náš domov.

Dala by se nějak popsat atmosféra ve Školce?

Každopádně to bylo prima, to vám řeknou asi všichni. Ale když se zeptáte mě, tak se dozvíte něco jiného, než když se zeptáte kluků. Já jsem byl o generaci starší a měl jsem působit jako jejich šéf. Myslel jsem si, že spolu vytváříme naprosto demokratické prostředí. Kdybyste ale mluvili s kluky, kteří jsou dnes vesměs váženými pány profesory, řekli by vám, jaká mezi nimi byla soutěživost, napětí, jak se každý snažil získat tu nejlepší zakázku. Ale osobní vztahy byly vždy bezvadné. Na Jedlové to zkrátka žilo. My jsme tam pracovali, spali, hráli fotbal, lyžovali, vařili jsme si. Ne že bychom se mezi sebou vůbec nehádali, ale to se hned snadno urovnalo.

Sledujete dál kroky architektů, kteří Školkou prošli? Zanechala na nich Školka nějaké stopy?

Tak, jak vyrostli – a za všech jsou dnes hvězdy – je to především jejich zásluha. Školka na ně měla vliv tím, že nastavila určité vztahy mezi lidmi. Dbala na to, aby se lidé nebáli. To bylo v době začínající normalizace nesmírně důležité. Tehdy se lidi začali znovu ohýbat a říkat, že jim nevadí okupace, architekti vstupovali do znormalizovaného Svazu architektů. To nikdo ze Školky neudělal. Byla to také Hubáčkova zásluha. Často nám opakoval: „Jak se začneš bát o svoji židli, tak to můžeš zabalit“. To je důležitá věc pro celý život. Spousta lidí se dnes bude vymlouvat, že tenkrát musela podepsat Antichartu kvůli ochraně rodiny, a tak dále. Není to pravda, nemusela. My jsme tehdy také neodvolali své protesty proti sovětské okupaci a proti postupující normalizaci. Přišli jsme o peníze a funkce, ale nemuseli jsme se za sebe stydět.

Myslím si, že atmosféra Školky poznamenala mladé architekty především v této morální rovině. Po odborné stránce se už každý projevoval odlišně, i když zpočátku byla ve tvorbě nás všech zřetelná sympatie pro „produktivistickou“ architekturu: využívání nových dostupných technologií pro formální proměnu architektury. Například Dalibor Vokáč nebo Emil Přikryl šli jinou cestou už od začátku. A po odchodu ze Školky se už každý vydal svou cestou, někteří dokonce do zahraničí, namátkou Dalibor Vokáč do Kanady, Mirko Baum do Německa, John Eisler do USA, Helena Jiskrová a Zdeněk Zavřel do Holandska.

Jak to bylo s inspirací Týmem 10, kterou Vám připisuje řada odborníků?

To se sice říká, ale je to trošku jinak. Karel Hubáček a jeho generace přišla do Liberce na počátku 50. let, to byla jakási „první vlna“. Já jsem patřil až do „druhé vlny“. Obě dvě „vlny“ měly něco společného, a to sice nedostatečnou vzdělanost a žádný rozhled. Období, kdy jsme měli být vzděláváni, přerušila válka. Někteří byli totálně nasazeni v Německu, ve školách nás pak mnoho věcí nenaučili. Zdroje informací o světovém běhu architektury a o tom, co se děje v zahraničí, byly nepatrné. To si umí dnešní generace studentů architektury asi těžko představit. Vycházelo pár časopisů, jako např. Československý architekt, Československá architektura, Sovětská architektura. Do naší knihovny se dostávaly jediné dva zahraniční časopisy Baumeister a Werk, o které jsme se přetahovali. Za hranice jsme nesměli. Ovlivněni Týmem 10 jsme tak ani nemohli být, protože jsme o něm vůbec nevěděli. Samozřejmě lze objevit určité styčné body a společný způsob uvažovaní, který byl však dán obecně platnými trendy a dostupnými technologiemi. Možnost zahraniční inspirace přišla až na konci 60. let, kdy se trochu otevřely hranice. Začaly se k nám dostávat různé časopisy, fungovala už Školka a kluci ze „třetí vlny“ mohli vyjet na zahraniční stáže k architektům, jako byli např. Bakema, Kleihues nebo Böhm.

Během sepisování knížky, která se zabývá středem Liberce, jsme narazili na osobnost mladého architekta a filozofa Petra Vaďury. Připomeňme, že Vaďura se stal v roce 2000 kromě jiných laureátem první Pocty České komory architektů in memoriam. Jakou roli sehrála tato zajímavá osobnost ve Školce SIAL?

Petr Vaďura nejdříve vystudoval filozofii, ale přitahovala ho architektura, takže ji koncem 60. let začal studovat. Doba mu přála, zákazy se uvolňovaly. V době, kdy studoval, vznikla Školka a on projevil zájem. Nebyl mezi prvními čtrnácti členy, přišel až později s Václavem Králíčkem. Byl to filozof se vším všudy, sice upovídaný, ale velmi skromný člověk. A jeho role ve Školce byla absolutně nezastupitelná. Měl přehled o soudobých teoriích architektury, rád nás poučoval a vydržel o architektuře vyprávět hodiny. Nekonečné debaty do noci nám starším doplňovaly vzdělání, které nám chybělo. Popichovali jsme ho, aby se kromě teorie zapojil i do praxe navrhování, protože člověk bez praktické zkušenosti je v nevýhodě. Petr se nakonec podílel na projektu renovace hradu v Kadani, spolu jsme zpracovávali generel Jizerských hor z hlediska možnosti využití sportovních disciplín apod. Byl to sympatický člověk, kterého jsme měli všichni rádi. Bohužel jeho nemoc rychle postupovala a Petr Vaďura předčasně zemřel.

V poslední době vznikla celá řada aktivit, věnujících se retrospektivně Sialu. V Liberci proběhlo dvoudenní kolokvium, po republice putovala výstava, vzniklo několik knížek... Co říkáte na tak velký zájem o éru Sialu dnes?

Já to mírně provokuji, ono je to docela záměrné. S architekty Sialu jsme asi deset let vedli interní diskuzi o tom, že by bylo dobré naše zkušenosti zaznamenat a předat dalším generacím. Přeci jen Sial ve své době něco znamenal. Uvažovali jsme o knížce a o výstavě, ale nikdy jsme se nedokázali na ničem shodnout. Každý si to představoval trochu jinak, protože pánové nejsou hloupí, jsou hodně ctižádostiví a každý by z toho měl nejraději dokonalou, úžasnou věc. Řekl jsem si, že by měly vzniknout alespoň nějaké knihy. Byl vydán katalog Mašinisti k výstavě, kterou všichni ještě pochválili. Poté vznikla žlutá knížka Tak nějak to bylo. Následovala červená kniha s jednoduchým názvem Architekti Sial, která už se setkala s ojedinělou kritikou, s níž se setkala také výstava v Olomouci. No, a potom se vydala ještě modrá, nejobsáhlejší kniha pod vedením Rostislava Šváchy. Důležité je, že aspoň něco vzniklo, i když to všechno možná mohlo být lepší. Jsme už staří pánové, Karel Hubáček zemřel a naše svědectví o počátcích Sialu už bez nás nikdo nikdy nenapíše nebo nevystaví.

Byl jste praktikujícím architektem za minulého režimu i v následné demokracii. Na druhou stranu Sial byl jakýmsi ostrůvkem demokracie i během komunismu. Jsou nějaké zásadní rozdíly mezi dobou minulou a dnešními možnostmi? Nemá dnešní architekt svou roli dokonce složitější?

Víte, většina z nás na minulost zas až tolik nenadává. Samozřejmě, že společnost byla uměle omezována bipolárním viděním světa nebo ubohými technologickými možnostmi. My jsme nesměli bez svolení ministerstva používat ocel, jednu dobu jsme nesměli vůbec používat dřevo, nebylo možné provádět konstrukce z monolitického betonu. Architekt se dostával do šílených, absurdních situací. Oproti tomu jsme ale měli dost času, abychom si mohli hrát. To bylo zvlášť v Sialu velmi důležité, své zaměstnání jsme si užívali a Karel Hubáček nad námi držel ochrannou ruku. Byli jsme však výjimka, takže náš pohled může být zkreslený. Normální projektové ústavy musely dodržovat složité rozhodovací a schvalovací procesy, což u nás neplatilo. Vydobyli jsme si možnost rozhodovat o tom, co sami chceme dělat.

Dneska je to horší. Každý chce vydělávat peníze a je mnohem obtížnější hrát si. Ateliéry dnes těžko vytvářejí podmínky pro to, aby byl čas na vlastní myšlení, na experimentování. Na druhou stranu jsou v dnešní době dostupné technologie, o nichž se nám dříve ani nesnilo, stavební firmy se v konkurenčním boji snaží. Ten rozdíl, na který se ptáte, můžete dobře vidět na Hubáčkově televizní věži na Ještědu. Na svou dobu je to téměř nadlidské dílo, ale přesto je na spoustě detailů vidět primitivnost jejich řešení. Kvůli nedostatečným technologiím nebylo možné dotáhnout tuto stavbu ještě o kus blíže k dokonalosti.

V souvislosti s Karlem Hubáčkem a jeho postojem v době komunismu jste zmiňoval také důležitost jakéhosi morálního klimatu, který umožňuje vznik kvalitní architektury. Jak je na tom konkrétně Liberec dnes? Je vůbec místní komunita připravena na dobrou architekturu? A jak se s odstupem času díváte na zbourání Vaší stavby obchodního domu Ještěd?

To je několik otázek dohromady. Vždycky záleží na tom, jaké se sejdou podmínky pro vznik čehokoliv. V Liberci se v 60. letech podařilo něco mimořádného. Zásluhu na tom měl především Karel Hubáček, snad i my a předseda městského výboru Jiří Moulis, který byl schopen dát městu radikálně jiný směr než předchozí politická reprezentace. Společnost byla plná entuziasmu, víry a naděje v lepší budoucnost. Sešla se doba, invence ateliéru a vstřícnost politické reprezentace. Tyto tři věci byly velmi důležité; naplnily se tak podmínky pro vznik něčeho smysluplného.

Dnes tady bohužel není ani jedna z těchto tří podmínek. Na začátku 90. let tu sice šance na změnu byla, jenže ta příležitost se rychle promrhala. Na radnici dnes nesedí Moulis. Jistý architektonický potenciál tu lze vycítit, aktivně zde působí řada dobrých architektů, ale jejich optimální koncentrace, jako v nejslavnější éře Sialu, tu bohužel chybí. Dnešní podmínky jsou rozháranější a tomu také odpovídá stav a vývoj současného Liberce. Bohužel do toho vstoupila chamtivost a staly se věci, které se stát nemusely. Například pro bourání obchodního domu Ještěd nebyly žádné rozumné důvody. Jedna studentka architektury zpracovala jako svou diplomovou práci naprosto funkční adaptaci Ještědu například na studentské centrum, protože místa na komerci je tu všude dost - sami vidíte, že některé ‚obchoďáky‘ jsou dnes poloprázdné. Ale už se o tom nechci moc bavit.

Platí tedy pořekadlo, že architektura odráží stav společnosti?

Je to tak. Architektura odrážela společnost vždycky. Rozhodující je, nakolik je společnost schopna a ochotna tuto základní věc přijmout, nakolik chce sama od sebe pečovat o svoje prostředí, vytvářet klima. A pokud ji to nezajímá, klima trpí. Dnes dostávají přednost věci přinášející finanční zisk před věcmi, které by měly vytvářet klima. Staví se špatné domy na nevhodných místech, města se zbytečně rozrůstají do krajiny a to všechno se děje kvůli ekonomickému profitu. Smysl a cíl architektury byly převýšeny honbou za ziskem. Architektura je stoprocentní odraz doby.

Dnes ale také začínají vnikat různé občanské iniciativy, které apelují na politiky, případně se samy snaží přicházet s různými vizemi. Díváte se do budoucna optimisticky?

Optimismem nejsem zrovna přeplněn, ale domnívám se, že již byla překročena jistá hranice. Objevují se konkrétní signály, které tomu napovídají. Vlivem politiky Václava Klause dostal kdysi přednost ekonomický boom před právním státem, a to byla ta nejhorší chyba, která způsobila to, kde se dnes nacházíme. Každý den můžeme číst o podvodech a o korupci. Snažili jsme se například s iniciativou Za novou Prahu ovlivnit pražskou radnici, aby začala brát námitky architektů a urbanistů zcela vážně. Ptali jsme se na vizi města a chtěli jsme začít od rozpočtu. Radnice se zděsila - prý ‚co je nám do rozpočtu‘. Nicméně špatná alokace kapitálu je zásadní věc, která tvář města negativně ovlivňuje.

Naštěstí v poslední době je vidět první kroky k nápravě. Společnost by se měla vrátit k poměrům právního státu. Vzniká velké množství občanských iniciativ (sám jsem ve dvou z nich), které se do politického dění snaží zasahovat. Společnost se začíná probouzet z letargie a mizí lhostejnost, která umožnila tu její současnou degradaci.

Jak se díváte na současný stav architektonického školství?

V České komoře architektů jsem měl na starosti vzdělávání a tím pádem jsem na všech školách architektury v různých pozicích vystupoval. Jednoznačně mohu říct, že školy architektury jsou na prudkém vzestupu a jsou nesrovnatelně lepší, než byly na začátku 90. let, už vůbec nemluvě o předlistopadovém období.

A jaký je váš vztah k liberecké fakultě architektury?

Liberec měl čerstvě po revoluci ambici univerzitního města, k čemuž bylo zapotřebí, myslím, pěti fakult. Z předchozí tradice Sialu logicky vyplynula myšlenka založení fakulty architektury. Tehdy už jsem pracoval na Hradě, kam za mnou jednoho dne přijel pan Konopa (pozdější rektor univerzity – pozn. red.) a ptal se na můj názor. Musím přiznat, že jsem byl proti. Neviděl jsem zde dost dobrých podmínek pro vznik kvalitní školy. Asi dva roky jsme se o tom bavili a napadla nás myšlenka uspořádat na zkoušku letní školy architektury, které by otestovaly zájem o vznik další architektonické fakulty. Vedení letních škol se ujal Jiří Suchomel (pozdější první děkan fakulty architektury – pozn. red.) a workshopy dopadly nad očekávání dobře. Stále jsem ale nevěřil tomu, že na provoz školy bude dost financí a pedagogů, takže jsem se v tom už více neangažoval. Dnes však musím říct, že jsem se mýlil a je dobře, že tu fakulta architektury vznikla. Problémy s pedagogy však přetrvávají, spousta jich sem musí dojíždět.

Ke konci rozhovoru možná trochu těžší otázka. Co pro Vás znamená architektura? Je možné ji definovat?

To se skutečně dostaneme k definicím, které je možné převzít, anebo ke kterým se člověk musí sám dobrat. Když jsem šel k přijímačkám na vysokou školu, seděl v komisi profesor Štursa, který v ruce držel moji přihlášku na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Ptal se mě: „Pane, proč tu máte napsáno, že máte stovku za 11,4 a od mládí cvičíte v Sokole?“ Volbu vysoké školy mi přehodili u maturity, která dopadla překvapivě dobře. Mně a ještě jednomu kamarádovi řekli, že se „nemůžeme flákat na tělocviku, že nás republika potřebuje jinde“. A naše třídní profesorka rozhodla, že půjdeme na architekturu. Prokousával jsem se fakultou velmi obtížně, moc mě to nebavilo. Později to bylo už lepší. Přesto náš rozhled byl omezený. Když jsem přišel k Hubáčkovi, ještě stále jsem o smyslu architektury a její definici příliš neuvažoval, zkrátka jsem normálně pracoval a plnil své úkoly.

Za léta práce a studia jsem se postupně dostal k jedné z možných definic: Architektura je především služba. Služba společnosti generováním prostoru, vytvářením prostředí nebo - jak říká Karel Honzík - tvorbou klimatu. To není zdaleka jen o stavění domů. Jde o vytváření společenského klimatu a veřejného prostoru. Vy to třeba už víte, protože jste v tom vzděláváni, ale my jsme to nevěděli, byli jsme vzdělanější stavbaři, kteří se k pojetí architektury museli sami dopracovat. To není špatné: když se člověk k něčemu sám dopracuje, potom tomu opravdu věří.

Víme, že jste neustále dost aktivní jak na poli architektury, tak ve veřejném dění. Co je náplní Vaší současné činnosti, co všechno ještě stíháte?

Asi dvě stě metrů od domu mám hřbitov, takže to mám blízko... (smích).

Samozřejmě, když jsem odcházel z Pražského hradu, měl jsem hodně možností. Mohl jsem se vrátit do Sialu nebo si otevřít vlastní kancelář. Do Sialu se mi moc nechtělo, protože se celkem radikálně změnil a pro vlastní kancelář nemám předpoklady, protože bych si na sebe nedokázal vydělat. Tak jsem šel učit. V současné době stále externě působím na některých školách, zároveň mi z předchozího období zůstala řada aktivit: například jsem spolupracoval na koncepci knihovny Václava Havla, koncipuji a instaluji výtvarné výstavy po světě, především českých sklářů, chystám se na roli supervizora Ministerstva zahraničních věcí při stavbě nové ambasády ve Washingtonu DC, totéž ve Zlíně u Krajské knihovny a Krajské galerie, teď jsem dostal nabídku na účast v komisi pro novostavbu pražské koncertní síně, zasedám v porotách….a dělám rozhovory (smích).

Když si člověk řekne, že nebude dělat nic, tak to prostě nevydrží. Každý den sice může nadávat, proč tu ještě na stará kolena blbne, ale kdyby neblbnul, bylo by to ještě horší.

Děkujeme za rozhovor a za Váš čas.