Architekt Rudolf Bitzan bezesporu patří mezi nejosobitější reprezentanty geometrické secese a moderny působící na našem území. Svými monumentálními realizacemi se nepřehlédnutelně zapsal do podoby řady měst nejen v severních Čechách, nebo Sasku, ale také na Moravě a dokonce až na Slovensku. Přesto byla stavební činnost náležející do tzv. „druhého proudu“ architektury, spjatá především s německy hovořícími umělci působícími na území Čech, Moravy a Slezska, donedávna spíše na okraji zájmu. Bitzan spolu se svými vrstevníky Josefem Zaschem a Leopoldem Bauerem náleží k nejvýraznějším reprezentantům tohoto proudu.

Studium a praxe

Rudolf Bitzan se narodil 18. května 1872 ve Stráži pod Ralskem v domě učitele Josefa Bitzana čp. 154 v dnešní Revoluční ulici. Nejdříve navštěvoval nižší reálnou školu a v letech 1886–90 vystudoval Státní průmyslovou školu v Liberci (dnešní SPŠSE a VOŠ), která patřila spolu s brněnskou mezi nejstarší a nejvýznamnější odborné školy na našem území. Škola byla založena v roce 1876 a 28. října téhož roku byla slavnostně zahájena výuka, zprvu ve stavebním a strojním oddělení, ke kterým posléze přibylo ještě oddělení chemické. Ve své době patřila k významným líhním mladých architektů a mezi jejími absolventy bychom našli řadu zvučných jmen, namátkou Josefa Zascheho, Adolfa Loose, Roberta Hemmricha, Rudolfa Krausze, Oskara Czepu či Norberta Schlesingera. Stejně tak mezi pedagogy figurovali známí architekti, jako Max Kühn, Heinrich Fanta, Anton Krapf či Karl Winter. S některými bývalými spolužáky Bitzan později pracoval i během své samostatné praxe. Příkladem může být podmokelský stavitel Karl Sänger (26. března 1873 Ústí nad Labem –?), se kterým spolupracoval v rámci soutěže na nový evangelický kostel v Děčíně-Podmoklech, pořádané v roce 1912. Následně absolvoval praxi u frýdlantského stavitele a specialisty na technické stavby Wilhelma Stärze (8. únor 1851 Mníšek – 24. listopadu 1902 Frýdlant) a v roce 1897 se stal stavitelským mistrem. Poté odešel na vyhlášenou Vysokou školu technickou v Mnichově, kde se stal žákem Gabriela von Seidla, Karla Hochedera a Martina Dülfera. Výrazný monumentalismus patrný v realizacích jeho učitelů na akademii posléze výrazně ovlivnil jeho samostatnou tvorbu. Jako talentovaný student se posléze v roce 1902 účastnil roční stáže ve Freiburgu im Breisgau. Zde se seznámil s Hermannem Billingem, jež ho následně přijal do svého ateliéru a pouhý rok nato se usadil v Drážďanech, kterým zůstal věrný až do své smrti. Po svém příchodu začal pracovat u věhlasné kanceláře Schilling & Gräbner a posléze jako hlavní projektant ve známém architektonickém ateliéru Lossow und Viehweger (později Lossow und Kühne), kde vykrystalizoval jeho osobitý styl. Velký vliv mělo zejména Lossowovo barokně-klasicizující pojetí architektury, inspirované pruským klasicismem z okruhu Carla Gottharda Langhanse, Friedricha Gillyho a Heinricha Gentze. Drážďany, které ve své době představovaly jedno z nejdůležitějších středoevropských kulturních center, se nepochybně podepsaly na Bitzanově architektonickém rukopisu svým velkoměstským rázem, kosmopolitní atmosférou i prostorovou velkorysostí, se kterou byly na počátku století budovány významné veřejné budovy.

První realizace

Architektovou první větší prací byly soutěžní projekty na reálnou školu v Teplicích-Šanově (1902) a městské divadlo v Jablonci nad Nisou (1904), vypracované ještě během jeho působení u Hermanna Billinga a v kanceláři Lossow & Viehweger. Ve věhlasném drážďanském ateliéru se však talentovaný mladík brzy vypracoval na hlavního projektanta a s oběma majiteli, Willliamem Lossowem a Maxem Hansem Kühnem se záhy zúčastnil velké soutěže na novou nádražní budovu v Lipsku (1906). Kvůli následným sporům o autorství však posléze došlo k vzájemné roztržce, která vyvrcholila architektovým odchodem z kanceláře v roce 1907. Bitzan své autorství hájil tím, že je hlavním tvůrcem ideového a výtvarného řešení návrhu, který vlastnoručně zpracoval, a další zaměstnanci firmy včetně majitelů se podíleli pouze na dopracování projektu. Kde je pravda se dnes již asi nedozvíme, nicméně na první pohled je zřejmé, že lipské nádraží skutečně vykazuje řadu prvků, typických právě pro Bitzanovu následnou tvorbu. Po svém odchodu Bitzan podnikl téhož roku studijní cestu do Itálie v rámci subvence Společnosti pro pěstování německé vědy, umění a literatury v Čechách a následně se zúčastnil celé řady soutěží, přičemž velmi často vystupoval jako konkurent svých někdejších chlebodárců, ateliéru Lossow & Kühne, navíc ve spolupráci s Lossowovým bývalým společníkem, Hermannem Viehwegerem. Z mnoha projektů, které vznikly před první světovou válkou, stojí za zmínku především divadlo v Hagenu, německé velvyslanectví v Petrohradě, nádražní budovy v Darmstadtu a Karlsruhe, obchodní komory v Drážďanech a Brně, městská spořitelna v Rumburku, Dům umělců v Brně, evangelické kostely v Crimmitschau a Drážďanech-Cottě, učitelský ústav v Oberhollabrunnu, synagogy v Essenu a Zhořelci, knihovna v Chebu a muzeum ve Wiesbadenu. Vedle návrhů a dočasných výstavních pavilonů byl ovšem Bitzan také autorem řady realizovaných staveb. Důležitou roli v tomto ohledu sehrály především jeho úzké vazby na Liberecko a Frýdlantsko, které mu dopomohly k řadě lukrativních zakázek na severu Čech. V Liberci žil v dnešní Chrastavské ulici architektův otec, který zde působil zprvu jako řídící učitel a posléze jako ředitel na jedné ze zdejších škol. S Frýdlantskem ho pak spojoval vedle praxe u Wilhelma Stärze také sňatek s Marií Aignerovou, dcerou frýdlantského starosty Antona J. Aignera (9. června 1844 Frýdlant – 25. dubna 1912 tamtéž), kterou si vzal v roce 1895.

Domácí práce

V severních Čechách se Bitzan uvedl souborem moderního nábytku, vytvořeného ve spolupráci s Uměleckořemeslnými dílnami ve Frýdlantu pro Výstavu českých Němců v Liberci, pořádanou roku 1906, přičemž se zároveň prezentoval několika architektonickými návrhy. Zároveň pro výstavu vypracoval také variantní návrh pavilonu Umění, třebaže volba organizačního výboru nakonec padla na konkurenční projekt Josefa Zascheho. Zpočátku v jeho tvorbě dominovaly projekty rodinného bydlení. Pro mladé architekty představovaly projekty vil, financované osvícenými klienty z řad buržoazie hlavní zdroj obživy i pole, v němž mohli poměrně rychle a snadno získat movité zákazníky. Nejinak tomu bylo i u Bitzana. V dispozičním řešení vil vycházel z anglického halového domu, který zpopularizoval ve středoevropském regionu významný architekt a teoretik architektury Hermann Muthesius (20. dubna 1861 Großneuhausen – 26. říjen 1927 Berlín), autor mimořádně vlivné třídílné knihy Anglický dům (1904–5). Prvenství v této oblasti náleží patrně vile Artura Thieleho v saském Neugersdorfu, která byla na základě Bitzanova projektu postavena v roce 1908. Neméně důležitou součást architektova díla pak představují také nerealizované projekty, které zahrnovaly jak drobnější pomníkovou tvorby (památník padlým v první světové válce ve Frýdlantu, pamětní síň v kostele sv. Kláry v Chebu, pomník Alberta Saského v Budyšíně), velkoryse koncipované monumentální budovy (Lidový dům v Liberci) tak i celé urbanistické celky (regulace Freitalu). Projekt Lidového domu v Liberci nicméně představuje labutí píseň architektovy tvorby, neboť nemocný Bitzan se stáhl do soukromí a 22. listopadu 1938 umírá v Drážďanech na srdeční ischemii.

Kořeny tvorby

Bitzanovy návrhy a realizace dobře ilustrují vývoj jeho architektonické produkce od geometrické secese přes art déco až k náznakům purismu a funkcionalismu. Zprvu byl silně ovlivněn především tvorbou Hermanna Billinga, Williama Lossowa a Maxe Hanse Kühna. Posléze se však dopracoval k osobitému pojetí moderny, v němž se vedle klasicizujících tendencí výrazně uplatňovaly také exotické orientální prvky inspirované egyptskou a mezopotámskou architekturou, podílející se velkou měrou na drtivé monumentalitě staveb, která je dobře patrná i v případě drobných realizací či nábytku. V jednotlivých stavbách je také zřejmá recepce pruské klasicistní architektury z okruhu Carla Gottharda Langhanse, Friedricha Gillyho a Heinricha Gentze i Andrey Palladia, s jehož dílem se architekt setkal během své studijní cesty do Itálie a které na něj bezpochyby hluboce zapůsobilo. Bitzanův styl se vyznačuje jednoduchými, čistými formami, vyváženými proporcemi a jistým patosem. Důsledná aplikace základních geometrických prvků, z nichž architekt budoval své stavby je výmluvným důkazem snahy o dosažení nadčasové archetypální architektury, jejíž kořeny spatřoval vedle antiky také ve starověkém umění starého Egypta a Mezopotámie. To podtrhuje i záměrná monochromnost fasád, které měly mít „kamenný“ charakter. Právě to ho odlišuje přes tradicionalistické směřování od běžné dobové produkce pohraničních oblastí, opírající se zejména o lokální stavební tradice. Přestože architektovy stavby nepostrádají jistou dávku záměrné malebnosti a eklektické hravosti, jeho tektonický přístup k architektuře a zdůraznění její reprezentativní funkce je na hony vzdálený pouhému napodobování či citaci historické architektury. Na působivém estetickém vyznění staveb se velkou měrou podíleli také oslovení umělci, kteří stojí za sochařskou a malířskou výzdobou. Proto není divu, že k Bitzanovým spolupracovníkům patřili nejvýznamnější drážďanští umělci, jako malíři Josef Goller (25. ledna 1868 Dachau – 29. května 1947 Obermenzing) a Alexander Baranowsky (30. srpna 1874 Riga – 3. května 1941 Drážďany), či sochaři Rudolf Born (23. května 1868 Drážďany – 30. listopadu 1969 tamtéž), Georg Türk (27. listopadu 1884 Cölln – 30. ledna 1972 Míšeň) a Richard Guhr (30. září 1873 Schwerin – 27. září 1956 Höckendorf).

Bitzanovo inklinování k monumentalitě bylo bezpochyby blízké klientele v pohraničí, vzhlížejících ke „staré vlasti.“ Německá minorita vyhraňující se zprvu vůči centrální vládě ve Vídni a posléze proti mladé Československé republice, trpěla pocitem izolace, který začal nabývat na intenzitě po roce 1918. A byla to právě monumentální architektura, která představovala mimořádně účinný instrument, upevňující národní hrdost a identitu českých Němců a zrcadlící jejich estetické i duchovní ideály. Bitzan zdejší prostředí dobře znal a dokázal se mu přizpůsobit, třebaže kráčel svou vlastní cestou a přitom si zachovat značnou dávku tvůrčí svobody. Své stavby se nažil řešit komplexně, bez toho aby upřednostňoval jejich výtvarnou či technickou stránku. Proto je u jeho realizací patrná vzácná vyváženost, kdy pro něj stejnou roli hrály provozní záležitosti, konstrukční řešení i úsilí o dosažení adekvátního uměleckého výrazu.