RSS Facebook

Článek 

Quo Vadis Hospitale? Minulost a budoucnost Krajské nemocnice v Liberci.

06. 04. 2015 | autor: Jaroslav Zeman

V souvislosti s neuspokojivým současným stavem krajské nemocnice se stává stále aktuálnějším požadavek modernizace tohoto klíčového zdravotnického zařízení. To, že stávající situace není z dlouhodobého hlediska ideální, je zřejmé na první pohled. Proto se objevily návrhy na přestěhování nemocnice na volné pozemky v Ostašově, či na využití prostoru někdejší Textilany, který se z urbanistického a městotvorného hlediska jeví bezesporu jako nejvhodnější, neboť by došlo k opětovnému zapojení velké nevyužité plochy zpět do organismu města, přičemž velkou výhodou je v tomto případě i dobrá dopravní dostupnost a možnost stavět prakticky na zelené louce. Pozemek je nicméně v soukromých rukách a jeho odkup by znamenal neúnosnou finanční zátěž. Proto aktuální záměr počítá s modernizací stávajícího areálu, který je rovněž dobře dostupný, ale je mnohem více limitován svými prostorovými možnostmi. Každá mince má ovšem dvě strany a prezentovaný záměr by ve své navržené podobě představoval další výrazně negativní zásah do samotného středu města, už tak poznamenaného demolicemi a výstavbou velkokapacitních nákupních center. Svou vizi představil Doc. Ing. arch. Antonín Novák v tzv. Malém generelu KNL, který má charakter hmotové studie, ověřující prostorové možnosti areálu. Ta počítá s bezprecedentími demolicemi nejen v samotném nemocničním areálu, ale i v ulicích Kristiánova a Husova, které jsou součástí městské památkové zóny. Než se ovšem zaměříme na zmíněný generel, je třeba absolvovat krátký exkurz historií nemocnice, která v průběhu své dlouhé, 168leté existence prošla složitým a zajímavým stavebním vývojem.

 

Stavební vývoj liberecké nemocnice

Jádrem současného areálu je tzv. Štěpánská nemocnice (Stephanhospital), dnešní pavilon V, postavená v pozdně klasicistním stylu místním stavitelem Antonem Hollubem. Do provozu byla uvedena 1. dubna 1848 jako teprve pátý městský ústav tohoto typu a zároveň co do rozsahu druhý největší v celých Čechách. Štěpánská nemocnice měla pouhá dvě oddělení (chirurgické a interní) a její provoz byl zprvu financován z fondů, nadací a sbírek. Všeobecnou a veřejnou nemocnicí byla vyhlášena až v roce 1859 výnosem ministerstva vnitra. Dispoziční řešení objektu bylo ovlivněno provozními požadavky. V suterénu se skrývalo nezbytné zázemí (kuchyně, prádelna, sklady, lednice), v přízemí byla situována ambulance, návštěvní místnost, byt správce a chirurgické oddělení. V prvním patře se nacházela interna a také klenutá neogotická kaple sv. Václava s vitrážemi, dnes využívaná jako konferenční místnost. V druhém patře pak byly menší pokoje, určené k případnému rozšíření nemocnice. Dominantou rozložité, symetricky komponované budovy se středním rizalitem, završeným trojúhelným štítem byla zvonice. Protože již poměrně záhy nemocnice nedostačovala potřebám dynamicky se rozvíjejícího průmyslového města, došlo v roce 1874 k jejímu dalšímu rozšíření o nové křídlo, obrácené do Husovy ulice. Třebaže objekt prošel řadou přestaveb, jeho původní podoba je dodnes velmi dobře patrná. Krátce nato následovala výstavba dalších pavilonů - očního a infekčního (1882, dnešní pavilon C), chirurgického (1894, zbořen při stavbě nové interny), plicního (1905, dnešní pavilon E) a infekčního (1913, dnešní pavilon J), vybudovaných na základě projektu městského stavebního úřadu. V této podobě nemocnice fungovala až do 20. let 20. století, kdy začíná nová etapa v jejím vývoji a dochází k výstavbě na svou dobu moderního pavilonu péče o matku dítě, postaveného v letech 1927-28 na základě projektu městského stavebního rady Oskara Baudische za téměř 3 miliony korun. Jednotlivá patra, v nichž byly situovány operační sály, lůžková část i zázemí personálu již spojoval výtah, který pacientům i personálu usnadňoval pohyb po budově. Z architektonického hlediska se jednalo o poměrně zajímavý, tradicionalistický objekt s klidnými, klasicizujícími formami, typickými pro Baudischovu tvorbu. Skutečný mezník v historii nemocnice však znamenal až rok 1933, kdy se objevuje nakonec nerealizovaný projekt celkové modernizace nemocnice, jehož součástí byla i vyzvaná soutěž na novou budovu chirurgie. Autorem generelu a nové koncepce byl vídeňský specialista na zdravotnická zařízení Ing. Leo Ehmann, který se mj. podílel i na stavbě jedné z největších vídeňských nemocnic v Hietzingu (1908-13). Součástí velkorysé koncepce byla zároveň přestavba staré Štěpánské nemocnice, která měla získat moderní, monumentální funkcionalistický háv na základě projektu Oskara Baudische. Ten také navrhl zajímavou, horizontálně pojatou budovu prosektury s prvky expresionismu (1933). Přednost však nakonec dostal konvenčnější a levnější tradicionalisticky pojatý projekt, vypracovaný v roce 1937. Nicméně vraťme se zpět k pavilonu chirurgie. S ohledem na nepříliš dobrou finanční situaci související s Velkou hospodářskou krizí bylo nakonec rozhodnuto, že se bude realizovat pouze nová budova chirurgie. Soutěže zúčastnili především místní architekti, mj. Rudolf Blumrich, Ferdinand Elstner, Heinrich Perst, Ernst Schäfer a kancelář Friedricha Nicka s Erichem Panitschkou. V komisi, která měla za úkol vybrat vítězný návrh, vedle zástupců města a nemocnice v čele se starostou Kostkou zasedal také architekt Max Kühn. Soutěž však nepřinesla kýžený výsledek a tak se nakonec porota rozhodla nevybrat žádný ze zaslaných návrhů a naopak pověřila městský stavební úřad v čele s architektem Baudischem vypracováním vlastního návrhu, který by zároveň implementoval postupy a řešení jednotlivých soutěžních návrhů, které byly komisí shledány za vhodné. Tento značně kontroverzní krok (nicméně nijak neobvyklý) se samozřejmě neobešel bez reakce zúčastněných architektů. Ti zaslali skrze svůj profesní orgán, Spolek německých architektů v Čechách (Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik) městu ostrou nótu, kritizující tento krok. Spolek tak městu mj. vytýká „bezpříkladný nepřátelský postoj vůči soukromým architektům, který jim přináší pouze hořkost“, dále pak konstatuje, že není možné, aby jeden z orgánů, který byl zodpovědný za hodnocení zaslaných projektů zpracovával vlastní, vycházející z práce jiných architektů, nemluvě o faktu, že soutěž bezesporu přinesla kvalitativní posun i v rámci původního Ehmannova projektu. Závěrem konstatuje, že „v Liberci jsou privátní architekti stavěni do pozice nežádoucích kverulantů“ a doufá tedy, že účastníkům budou konečně doručeny posudky porotců, které doposud neobdrželi. I přesto však zůstalo vypracování projektu i nadále v rukou města, přičemž k realizaci došlo až v letech 1937-38. I v tomto případě byl autorem architektonického řešení pavilonu, který ve své době patřil k nejmodernějším v Československu (svým řešením má blízko např. k nedávno barbarsky zbořenému pavilonu A nemocnice v Ústí nad Labem od Franze Josefa Arnolda) Oskar Baudisch. Ten navrhl elegantní a zároveň výrazně monumentální funkcionalistickou budovu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími tendencemi, patrnými zejména v gradaci hmot a kompozičně střídmém průčelí. Rozložitá, pětipodlažní novostavba se skládala ze tří autonomních částí – chirurgie, operačního traktu s lékařským oddělením a rentgenového oddělení. Dominantou pavilonu, který se uplatňuje i v dálkových pohledech na město, je nárožní část s výtahem a schodištěm prosvětlená mohutným vertikálním pásem oken, který tvořil (a doposud tvoří) komunikační páteř chirurgie a operačního traktu. Působivou skladbou hmot se zde Baudischovi podařilo docílit příznivého dojmu a zabránit monoblokovému charakteru novostavby, nemluvě o jejím zdařilém zakomponování do organismu města, kdy opticky uzavírá průhled dnešní ulicí Bernardova. Není tedy divu, že právě tato realizace, představuje vrchol Baudischovy architektonické tvorby. Tím ovšem také končí doba architektonického rozkvětu areálu a pozdější stavební zásahy po roce 1945 nebyly povětšinou příliš pozitivní. Vedle utilitárních přestaveb starších budov tak došlo v rámci areálu k několika demolicím a rozrůstající se nemocnice absorbovala řadu vil v přilehlé vilové čtvrti. Zároveň však došlo také k výstavbě nových budov. Vedle mohutné deskové budovy interních oborů (1979) postavené podle návrhu Zdravoprojektu Praha to byla zejména Léčebna dlouhodobě nemocných (dnešní pavilon ONP) z roku 1987, navržená Lidmilou Švarcovou z ateliéru SIAL. Právě pavilon ONP je dokladem, že i za minulého režimu se stavěla kvalitní architektura. To je patrné mj. na nápaditém využití poměrně úzké parcely a orientováním pokojů do klidného vnitrobloku s vlastním, parkově upraveným atriem, čímž jsou eliminovány negativní vlivy frekventované Jablonecké ulice. Období po roce 1989 se pak neslo zejména v duchu ponejvíce utilitárních přestaveb stávajících objektů, tak aby vyhovovaly současnému nemocničnímu provozu a mj. došlo k zateplení poměrně zajímavé nemocniční lékárny se závěsnou fasádou a keramickým obkladem, která získala i nepříliš vhodný křiklavý zelený nátěr.

Malý generel KNL

Jak již bylo zmíněno, předložený generel má zatím podobu hmotové studie, ověřující prostorové možnosti a vztahy stávajícího areálu, přičemž architektonické řešení budov by mělo být výsledkem soutěže, což lze označit bezpochyby za pozitivní krok. Při pohledu na současný stav nemocnice je navíc zřejmé, že jisté radikální kroky jsou nezbytné proto, aby nemocnice mohla i nadále plnit svou funkci. Jak ostatně poznamenává autor generelu, „cílem je vytvořit optimálně fungující prostorově integrovaný komplex specializovaných a super-specializovaných pracovišť, který bude v nových prostorových podmínkách maximálně efektivní a bude vykazovat významné finanční úspory vůči současnému stavu.“ Budování nové nemocnice je s ohledem na provoz i finanční náročnost projektu rozděleno do celkem pěti etap. Hlavní výhrady vůči předloženému záměru tak lze shrnout do dvou bodů. Tím prvním je zamýšlená demolice několika domů podél Jablonecké a Husovy ulice a zástavby podél ulic U Novostavby a Kristiánova, které dnes tvoří praktickou součást areálu nemocnice. Zachován by tak měl být v dlouhodobém výhledu pouze „Dům klavírů“, situovaný na exponované nárožní parcele. I pokud bychom opomenuli fakt, že valná část dotčených objektů tvoří součást městské památkové zóny Liberec a dvě budovy samotného nemocničního areálu (bývalá Štěpánská nemocnice a pavilon chirurgie) jsou vedeny jako objekty památkového zájmu, došlo by uvedeným krokem k nevratné změně centra města. Za své by tak vzala hodnotná historizující zástavba, dotvářející charakter této části Liberce, která navíc hraje důležitou roli z hlediska urbanismu, neboť tvoří předěl mezi blokovou, povětšinou činžovní zástavbou vnitřního města, přecházející do přilehlé, honosné vilové čtvrti, vybudované na principu zahradního města. Zmizel by tak např. i kvalitní reprezentant neorenesančního řadového domu čp. 447 v Husově ulici, postavený v roce 1879 na základě projektu Gustava a Ferdinanda Miksche, který zůstal do dnešní doby takřka intaktně zachován, včetně původních kazetových stropů. Generel sice respektuje průběh Jablonecké ulice, nicméně rozhodně se nelze ztotožnit s názorem, že „je třeba respektovat stavební frontu Jablonecké ulice při možnosti náhrady nehodnotných objektů novostavbami. Stavební frontu Husovy ulice je možno kromě nárožního „Domu klavírů“ uvolnit ve prospěch veřejného parku vymezeného hlavním vstupem do areálu KNL a dostavbou Jablonecké ulice“, neboť dotčené domovní bloky zároveň pohledově ohraničují přechod mezi blokovou městskou zástavbou a rozvolněnější zástavbou nemocničního areálu a svým architektonickým řešením se podílejí na historickém charakteru Jablonecké a Husovy ulice. Druhý bod se pak týká demolic v samotném areálu nemocnice, kde by zbourání tzv. Štěpánské nemocnice s cennou kaplí sv. Václava, která představuje jednu z nejstarších staveb svého druhu v regionu, znamenalo nenahraditelnou ztrátu. To samé pak lze beze vší pochybnosti říci i o architektonicky kvalitní funkcionalistické budově chirurgie a secesním pavilonu E. Otázkou tedy zůstává, jak jinak vzniklou situaci řešit. Bezesporu nejčistším, nejohleduplnějším a nejsnazším řešením by bylo vybudování nové nemocnice na „zelené louce“, což by navíc zaručovalo možnost dalšího růstu areálu dle aktuálních potřeb. Stávající nemocnice by pak mohla projít konverzí a mohla by být využívána např. pro potřeby nedaleké univerzity (kampus s kolejemi a učebnami), či pro bydlení (nabízí se např. možnost sociálního či startovacího bydlení pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva) a to i za cenu dočasného nevyužití areálu.

Druhou možností je v rámci přestavby zohlednit historickou a architektonickou hodnotu stávajícího areálu. To by znamenalo zachovat alespoň ty nejcennější objekty (Štěpánská nemocnice, chirurgie, pavilon E) s možností potřebných dispozičních úprav, které by doplnily nové objekty a zástavbu podél Husovy a Jablonecké ulice. Zachování starších objektů by bylo bezesporu složitější, nežli zbudování nového moderního areálu. Na druhou stranu by však znamenalo nesporné vizuální obohacení prostoru nemocnice, jíž by tak alespoň částečně zůstala zachována původní tvář, klíčový atribut historické kontinuity místa a jeho genia loci.

Co si myslíte o budoucnosti KNL?

V této anketě již není možné hlasovat
Pro nemocnici by se mělo najít nové místo155
Nový generel KNL se mi líbí a souhlasím s navrženými demolicemi177
Souhlasím s novým generelem, ale měly by zůstat zachovány hodnotné budovy164
[IMG]

Štěpánská nemocnice na historickém snímku a současný stav

[IMG]

Štěpánská nemocnice, detail bočního průčelí z roku 1874

[IMG]

Historická pohlednice vydaná ke 100 výročí nemocnice s modelem zamýšlené přestavby a interiérem kaple sv. Václava

[IMG]

Vitraj se sv. Václavem

[IMG]

Bývalý infekční pavilon na historickém snímku

[IMG]

Bývalý plicní pavilon z roku 1905. Řez, pohled na hlavní průčelí a detail štítu

[IMG]

Porodnice na historických snímcích, současný stav a reliéf dítěte na fasádě

[IMG]

Model zamýšlené meziválečné modernizace nemocnice

[IMG]

Axonometrický pohled na areál nemocnice po zamýšlené modernizaci

[IMG]

Nerealizovaný návrh nové interny

[IMG]

Nerealizovaný projekt prosektury

[IMG]

Pavilon chirurgie na historických pohlednicích a nerealizovaný návrh průčelí

[IMG]

Pavilon chirurgie, pohled z ulice Bernardova

[IMG]

Hlavní průčelí domu čp. 447 v Husově ulici

[IMG]

Dům čp. 447 detail kazetového stropu

[IMG]

Malý generel KNL. Současný stav

[IMG]

Malý generel KNL. Širší vztahy

[IMG]

Malý generel KNL. První etapa

[IMG]

Malý generel KNL. Pátá etapa

[IMG]

Malý generel KNL. Vizualizace celkového pohledu na areál nemocnice po vybudování všech pěti etap.