Rozpaky nad neutěšeným stavebně-technickým stavem bývalé liberecké tiskárny a úvahy o její vhodné konverzi se objevily již několikrát. Zazněly však také návrhy na ničivou a nevratnou demolici v nitru industriálního areálu, v níž by měly vzít za své unikátní, pozdně barokní prostory nejstarší liberecké manufaktury. Rozsah takového zásahu v samém jádru historické zástavby znamená krajně nebezpečný precedens, plánovaný navíc ve snaze získat volné pozemky na lukrativním místě určené k dalšímu prodeji. Připomeňme obdobný případ Textilany, po níž dodnes zůstává olbřímí urbanistická jizva postupně pohlcovaná nálety. V této souvislosti vyzní s až palčivou aktuálností sto let starý text Maxe Dvořáka: „...celé oblasti a celé země bohaté na umění jsou dnes kupci plundrovány více než kdy předtím válečnými hordami a pozvolna se mění v umělecky bezútěšnou poušť.“

Vraťme se ale k samým počátkům liberecké tiskárny, která v sobě nese otisky přes dvě století trvajícího vývoje s veškerou mnohovrstevnatostí, která k němu samozřejmě patří. Areál vznikal od konce 18. století jako přirozeně rostlý konglomerát, který se rozšiřoval v návaznosti na konkrétní potřeby (nejen) industriálního využití. Jeho nejstarší objekty představuje pětice domů v ulici 8. března, a to pozdně barokní, klasicistní a novoklasicistní čísla popisná 13, 14, 15, 16 a 17. Reprezentativností exteriéru i interiéru, řešeného téměř v zámeckém duchu, vyniká tzv. Bergerův dům čp. 15, který v roce 1791 postavil Johann Josef Kunze pro zakladatele a průkopníka textilní tovární výroby Georga Bergera. V zadním traktu domu pak od roku 1798 fungovala první liberecká textilní manufaktura, jejíž původní půdorysné, hmotové a prostorové řešení je dodnes zachováno in situ, včetně schodiště a rozsáhlých částí s křížovými a plackovými klenbami klenutými do pasů. V daném rozsahu se jedná o ojedinělou ukázku pozdně barokní architektury na území Liberce. Roku 1866 koupili objekt bratři Stiepelové (Heinrich Tugenhold a Julius Robert, kteří předtím vlastnili tiskárnu v Rumburku) a ve zmíněné zadní části, půdorysně řešené jako tři křídla ve tvaru písmene U, zřídili tiskárnu.

Postupným nákupem okolních pozemků a domů vznikal uzavřený areál tak, jak ho známe ve stávajícím půdorysu. Podobu tohoto území ještě před jeho získáním bratry Stiepelovými můžeme dobře rekonstruovat dle dochované plánové dokumentace. Plocha svažující se směrem k západu byla rozdělena na pět vedle sebe řazených podélných parcel s dodnes stojícími domy při ulici 8. března. Jejich zahrady, později zastavěné industriálními objekty, byly využívány jako ovocnářské nebo mívaly geometrizující parkovou úpravu se zdobnými zahradními domky či romantickými loubí. Mezi tehdejšími majiteli domů figuruje i Marie Pauline Liebieg, příslušnice významné liberecké rodiny textilních magnátů, která se zasadila například o stavbu kostela sv. Máří Magdaleny v dnešní Jungmannově ulici. Během poslední třetiny 19. století skoupili Stiepelové téměř celý blok a nic nebránilo dalšímu vývoji, spojeném posléze především s Wilhelmem Friedrichem Johannem Stiepelem, pokračovatelem bratří zakladatelů – Wilhelmova otce a strýce. V tiskárně vybavené nejmodernější technikou se tiskl například význačný deník Reichenberger Zeitung, jehož vydávání podporoval Johann Liebieg, otec již zmíněné Marie Pauliny Liebieg. S rostoucím významem a vlivem tiskárny se zaplňoval také areál podniku. Během 19. století vznikaly výrobní prostory s konstrukcemi typickými pro průmyslové objekty tohoto období. V areálu najdeme segmentové klenby do traverz, trámové stropy s průvlaky vynášenými litinovými sloupy a pozdější železobetonové stropní konstrukce (dnešní čp. 52 a část čp. 64). Dochována je také část původního komínu z režných cihel do výšky přibližně 15 metrů, z jehož podstavce na čtvercovém půdorysu vystupuje oktogonální dřík. V přilehlé kotelně byl situován monumentální kotel systému Cornwall z 80. let 19. století. Raketový vzestup podniku přinesla 20. léta 20. století. Z let 1925 až 1928 pochází dvě nárožní budovy ve stylu art-déco navržené firmou E. A. Stoner a realizované stavební společností Eisbetonbaugeselschaft für Hoch-und Tiefbauten (nároží ul. Oblačné a U Tiskárny a nároží ul. Boženy Němcové a U Tiskárny). Jejich železobetonové skelety s cihlovými výplněmi a elegantním, geometrizujícím dekorem fasád představují výrazné dominanty areálu a dokládají dobový význam největšího německého tiskařského závodu v Čechách v období mezi světovými válkami. Estetika těchto rozlehlých, jasně a logicky členěných industriálních prostorů zalitých dostatkem přirozeného světla je dodnes velmi působivá. Ke konci 19. století se firma specializovala na kamenotisk, reliéfní tisk, písmolijectví, výrobu barevného papíru a tzv. papíru glacé, předchůdce pozdějšího papíru křídového, který Stiepelové exportovali také mimo Evropu. S meziválečným rozvojem se v podniku začal uplatňovat tisk litografický či ofsetový. Tiskárna produkovala atlasy, lexika, učebnice, adresáře, umělecké tisky nebo třeba formuláře řidičských průkazů či mustry účetních knih. S nástupem fašismu došlo k zabrání areálu vládnoucí garniturou, stejně jako po znárodnění, kdy v tiskárně vznikl národní podnik Severografia.

Během druhé poloviny 20. století docházelo k dalším, často dílčím utilitárním stavebním úpravám a od 90. let 20. století stojí areál bez využití. Dlouhodobá neúdržba se podepsala na jednotlivých objektech, které jsou narušeny především vzlínající vlhkostí a zatékáním. Jedná se ovšem většinou o skeletové konstrukce se značnou životností, jejichž rehabilitace je při zvolení vhodných prostředků a postupů možná. Areál tiskáren se do současnosti dochoval v celistvé podobě, v níž jsou čitelné jednotlivé historické etapy jeho stavebních proměn. Ve smyslu stylovém a materiálovém se zde setkáváme s rozpětím od zděných, klenutých konstrukcí a zdobných plastických ornamentů pozdního baroka až po železobetonové sloupy a překlady art-décových staveb s jejich decentním, elegantním dekorem. Technologická rozmanitost je pak patrná například v řešení nosných konstrukcí průmyslových budov v různých obdobích. Ojedinělost industriálního areálu spočívá také v jeho přímé vazbě na počátky manufakturní výroby textilu u nás, stejně jako na produkci tiskařského podniku dvou generací rodiny Stiepelů, která byla mimo jiné prezentována v samostatném pavilonu „Reichenberger Zeitung“ na slavné výstavě českých Němců u harcovské přehrady v roce 1906. Architektonické pojetí objektů tiskárny z různých časových etap je navíc dílem řady znělých jmen libereckého stavitelství, mezi něž patří Johann Josef Kunze, Gustav Sachers, Adolf Bürger, Gustav Miksch či Ferdinand Scholze. Problematika uchování a ochrany nevyužitých a často chátrajících industriálních areálů představuje Achillovou patu současného vývoje městských aglomerací. Nejistá budoucnost liberecké tiskárny dokládá neschopnost otevřené diskuze a fatální absenci snahy o hledání možných alternativ, které jsou stále v zoufalém závěsu za nevratnou destrukcí naší minulosti, naší identity, našeho přirozeného prostředí. Je paradoxem, že v kraji, který se ve své době proslavil právě díky masivnímu rozvoji průmyslového podnikání, zůstává industriální architektura nadále nechtěným dítětem.

Prameny a literatura
Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 13/V, 14/V, 15/V, 16/V, 17/V, 64/V, 79/V, 160/V
BERAN, Lukáš, ed. a VALCHÁŘOVÁ, Vladislava, ed. Industriál Libereckého kraje: technické stavby a průmyslová architektura: průvodce. Praha: ČVUT 2007, s. 123.
HLUŠIČKOVÁ, Hana, ed.a kol. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II, Praha: Libri 2002, s. 356 – 357.
KERL, Karl, Reichenberg, Berlin – Friedenau: Deutscher Komunall-Verlag 1929, s. 211 – 216.